„Jakmile jsem se k tchánovi Oldovi přidal já, měl obavy: Co tomu řekne jeho dcera, doktorka filozofie? Naštěstí moje žena pochopila, že chlap má vydělávat…“ uvádí zeť mistra sportu Pavel Spáčil (63). Ten do hrobničiny fušuje ještě jako předák na ocelárně a obhospodařuje hřbitovy v Třebovicích, Svinově i Polance.

Profesionálem v oboru – živnostníkem – se stává v druhé polovině devadesátých let. „Dodnes si nás najímají pohřební služby, jelikož nemají vlastní hrobníky,“ pokračuje Spáčil s tím, že časem začíná pomáhat i mladší bratr Karel (60). Ten ovšem zůstává zaměstnaný na huti a lopatu s krumpáčem brává do rukou jen nárazově.

„Není to jednoduchá práce a smrt si nevybírá. V létě vedro, na jaře a na podzim déšť, v zimě mrazy. Museli jsme si zvykat, nejvíce na exhumace,“ poznamenává Spáčil. Na hřbitově se nebojí. Dobře ví, že mrtví nikomu neublíží. Byť pamatuje pána prosícího, aby tchyni skutečně dobře zakopali, co prý se ho už natrápila za živa…

Hrobník v autě, tato nálepka zdobí vůz Pavla Spáčila, který se osmadvacet let živí kopáním hrobů.Hrobník v autě, tato nálepka zdobí vůz Pavla Spáčila, který se osmadvacet let živí kopáním hrobů.Autor: Radek Luksza

Zná i poslední rozloučení naplněná záští. Jako v případě záletníka skonavšího u milenky a ne doma u manželky. Anebo rozhádaných pozůstalých. „Při hloubení hrobu za námi jednou postupně chodilo pět sourozenců. Každý donesl svačinku i něco připlatil, tak jsme to dostali zaplacené nakonec dvojnásob,“ konstatuje hrobník.

Oldřich Lexa coby zakladatel dynastie ostravských hrobařů už sice nežije, ovšem tým doplňuje vnuk Antonín (30). Promovaný inženýr odmítající být zavřený v kanceláři. „Je moc šikovný, začal s tím od svých patnácti. Považuje tu práci za prospěšnou společnosti,“ říká Spáčil. Posilou je i Zdeněk (36), synovec se ženiny strany.

Počítat to přesně nechce, ale vyhloubených hrobů mají ze sebou v Ostravě tisíce, takřka na všech hřbitovech. „Kopeme půldruhého metru až dva metry do země. Nejhorší je to v jílovitých půdách. A když je velké sucho nebo silný mráz,“ vysvětluje Spáčil. Připomíná i svůj pracovní úraz – nohu napíchnutou na oplocení rovu.

Dokonce připouští, že si (jako ve filmu Kameňák) zašpásovali na Slezské se seniorkami, které šly až nahoru zalévat hroby blízkým. „Zeptali jsme se: Má smysl se vůbec vracet?“ prozrazuje hrobař a dodává, že situace končí smíchem, rozdělením se o svačinu a čaj u vykopaného hrobu. Dámy poté zůstávají i na pohřeb.

Ze hřbitovního humoru
V pátek večer na hřbitově mladší pár s dětmi otevírá hrobku a po žebříku slézá dovnitř. Hrobník se ptá: „Co to má znamenat. Máte to povoleno?“ „Nestarejte se, jdeme na ples a necháváme děti u našich…“ dostává se mu odpovědi.