„Dřevo mě prostě baví. Je to pěkná a čistá práce, která voní,“ říká muž, kterému příjmení předurčilo profesi.

S výrobou dřevěných soch začal Pavel Špalek z Lichnova před sedmi lety. „Dlouho jsem ostatní řezbáře obdivoval. Jednoho dne jsem si řekl, že to taky vyzkouším. Stačil první pokus a zkrátka to tam bylo,“ vzpomíná na své začátky.

Ilustrační foto.
Kopřivnice chce růst, město prodá další pozemky. Mají tam být nové domy

Svou zálibu nejprve kombinoval s náročnou prací dřevorubce. Postupně se jí ale začal věnovat na plný úvazek.Sochy vyrábí na zakázku. Některé zvládne vyřezat za den, složitější mu zaberou více času. Lidé si buď vyberou z nabídky na internetu, nebo přichází s vlastními nápady.

Mezi nejoblíbenější motivy patří andělé bez tváře, sovy a další zvířata. „Někdy mi zákazníci pošlou fotku sochy od jiného řezbáře a chtějí, abych vyřezal úplně stejnou. To ale není možné. Každý řezbář má totiž svůj vlastní rukopis,“ vysvětluje.

Andělé jsou pro Pavla Špalka ztvárněním jemnosti a ochrany. Vyřezává je bez tváře.Andělé jsou pro Pavla Špalka ztvárněním jemnosti a ochrany. Vyřezává je bez tváře.Zdroj: Eliška Veřmiřovská

Už od dětství byl velmi kreativní. Podle svých slov nejspíš dostal dar zručnosti a nejlépe mu jde právě práce s pilou. Má pro ni cit. „U nových motivů se musím soustředit, abych to nepokazil. Ale velké chyby se mi nestávají. Člověk prostě musí vidět, kam až může s pilou zajet, “ říká umělec. U řezbářů považuje za zásadní dobrou prostorovou představivost.

K práci mu stačí tři profesionální motorové pily. Za ty roky už přesně ví, jak s nimi správně zacházet. „Tu větší používám na desky a základní průřezy, abych rychle získal velký kus dřeva. Menší se špičkou se zase hodí na detaily, jako jsou ústa nebo oči,“ popisuje.

Dva favorité na startu Bartosz Misiak a Tomáš Štverák (zleva).
Rekordnímu Štverákovi gratuloval na Horečkách skokan Janda

Zásadní je u jeho profese také dřevo. „U řezání motorovou pilou je v podstatě jedno, jaké používáte. Důležitá je kvalita. Já rád dělám například z topolu, protože málo praská,“ líčí Špalek. Drobné praskliny ale podle něj k dřevěným sochám patří a lidé by s nimi měli počítat.

Na řezbařině má nejraději svobodu. „Moje práce mě naplňuje, protože jsem se v ní dokázal někam posunout. Nejprve jsem stromy kácel. Dnes ze dřeva vytahuji duši a vyrábím sochy, které dál dělají lidem radost,“ ukončuje své vyprávění.

Eliška Veřmiřovská