Je sobota 30. března a milovníci vodáctví se právě sjíždějí pod hráz vodní nádrže Šance, aby za chvíli sjeli řeku Ostravici.

Petr Kočíř z Ostravy má dlouholeté zkušenosti. Zhruba dvacet let jezdil na lodi, teď jezdí čtvrtým rokem na kajaku. S raftem byl například v Rakousku. „Na českých řekách raft podle mě nemá smysl. Jedině s dětmi,“ pokračuje.

Kajak zvolil, když mu otěhotněla manželka. „Nechtělo se mi hledat náhradního háčka, tak jsem zvolil kajak,“ říká a na mou otázku, zda se někdy převrátil odpovídá s úsměvem: Jasně! Kdo neplave, jezdí pod své možnosti.“

Procházím se dál mezi vodáky, když tu mě zaujme mladý muž. Na rozdíl od ostatních, kteří se převlékají a připravují plavidla, on sedí na židli, popíjí kávu a vyhřívá se na sluníčku. Jeho kanoe je evidentně dělaná navíc upoutá názvem, v němž vévodí slovo Nautilus. „Je to polystyrén vystrouhaný do tvaru, na tom je skelná tkanina s plničem s uhlíkovými částečkami, dole jsou dvě vrstvy kevlarové tkaniny a z vrchu je kus uhlíkovky, která mi zbyla,“ popisuje mi kanoe Dalibor Hrabec z Ostravy a hned dodává, že ho dnes asi pořádně budou bolet kolena. V kanoe totiž klečí a výplň, kterou si dává pod kolena, zapomněl doma.

„Ten kevlar je tam proto, že se hůř proráží, klasický laminát se prorazí mnohem snáz. Ale stejně už se mi dole podařilo udělat díru,“ poznamenává Dalibor Hrabec a upozorňuje, že autorem kanoe je Jan Chobotnice Bašta, kašér, jenž dělá dřevěné lodě. „Toto je výrobek na němž začínal. Je vodák, tak z toho vznikla série těchto nautilů, následně série dřevěných maňasů,“ vypráví Dalibor Hrabec.

Zajímám se o dva výstupky v těle kanoe, které připomínají šroubovací víka od padesátilitrových sudů. Vodák mě ujišťuje, že se skutečně jedná o nádoby. „Je to perfektní, přední třeba na polívku zadní na guláš,“ říká s úsměvem a otevírá první nádobu. „Celé tělo nádoby je pod polystyrenem, takže to výborně izoluje, Když tam dám teplý guláš, tak ho teplý dovezu,“ ujišťuje.

S nautilem jezdí na akce třetím rokem. „Mám ještě klasického dřevěného maňase, takové necky. Ale to jsem tady nechtěl tahat,“ podotýká a doplňuje, že jezdí asi deset let, ale nemá na to moc času. Vyzkoušel si i maratony - polský, krumlovský, sázavský. Dodává, že naše maratony mají 27 a 30 kilometrů, polský má 86. „To je masakr. To už se ale jezdí na jiných lodích. Takže jezdím i závody, mám hromadu fotek, ale nikdy jsem nic nevyhrál,“ přiznává s úsměvem Dalibor Hrabec.

Pracuje v Praze, proto je na Ostravici teprve prvně. Říká, že kolem patnácti akcí za sezonu se dá zvládnout, k tomu nějaký kanál. V Čechách je členem partičky, která si říká Jezdci apokalypsy a má podle něj zvrácenou úchylku na jezerní a přehradové pádlování. „Člověk se nabalí na tři dny a v lednu třeba objíždíme Slapy, když nejsou zamrzlé. Večer se udělá ohýnek – pohoda, nádhera. Ale je to úplně jiné pádlování,“ pokračuje.

Nedá mi to, abych se nezeptal, zda se i on už ve vodě otočil. „Pravidelně. Nejvíc se člověk koupe na jaře, protože není rozpádlovaný. Navíc, my jsme taková parta blbců, že když nemáme odřený nos tak to nebyl správný výlet,“ uzavírá se smíchem Dalibor Hrabec.