„Je pro mne zbytečné přebírat korálky u stolu, když mám problémy s přesunem, oblékáním, hygienou,“ popisuje Míša v novém tréninkovém bytečku zařízeném z dřívější hrnčířské dílny a místností zaměřených na „konzervativní“ terapii. Teď tu nachází kuchyňku, obývák, koupelnu s toaletou, skoro jako doma. Až na to, že tam má sprchový kout, kdežto v sanatoriích vanu.

„Před pěti lety jsem záhadně ochrnula na brigádě na Kypru. Nikdo nikdy nepřišel na to, proč? Byla jsem úplný ležák a nemohla hnout ani prstem. Tvrdili mi, že do dvou měsíců bude po mně…“ líčí svůj osud někdejší studentka hotelové akademie. Nyní čtyřiadvacetiletá invalidní důchodkyně na invalidním vozíku se ale nevzdává. Bojuje za pomoci terapeutů Katky a Mikuláše i táty Štěfana. 

„Právě procvičuji pravou ruku, to potřebuji nejvíce, je pořád slabá!“ popisuje pacientka klimkovických sanatorií. Sama se dnes postará o horní část svého těla, dokáže si obléct a zapnout kalhoty, nazout tenisky (tkaničky váže doprovod, otec). Je pravačka, svede se sice podepsat, ale s naporcováním jídla na talíři je to horší. I s mobilem to umí, ovšem s počítačovou myší potřebuje levačku.

„Na klasickém cvičení v lázních posiluji svaly, tady se v domáckém prostředí učím tu jemnou motoriku, budu ji potřebovat k co největší samostatnosti,“ říká Míša v ergoterapeutickém bytě. Jeho součástí je i kancelářské prostředí s počítači. Před jednou z obrazovek sedí další mladý klient lázní, David, a pomocí robotické ruky, trenažéru pro nácvik kognitivních funkcí, hraje počítačové hry.

„Když to nadneseme, pacienti si tu už nejsou schopni vymodelovat hrníček z hlíny, ale stávají se více soběstační při běžných denních aktivitách,“ uvádějí k tomu terapeuti Katka a Mikuáš. Klimkovická sanatoria zprovozňují tréninkový byt po době nuceného uzavření kvůli koronaviru. Zřizují ho proto, aby se pojišťovnami hrazený – a časově omezený – pobyt klientů maximálně využíval.