„Tak se mi tam zalíbilo, že jsem se rozhodl tam ještě nějakou dobu zůstat, protože ta země nabízí strašně moc. Čas tam běží úplně jinak. Je tam pořád teplo, člověk je pořád venku, potkává lidi z celého světa.

Já jsem žil na té nejznámější pláži v Sydney, na Bondi Beach. Je to sice ve městě, ale má to spíše venkovský ráz. A voda je tam úžasně čistá. Není tam žádný průmysl, moc hezky se starají o prostředí, ve městě nejsou nějaké kaluže, bahno, odpadky, ta města jsou mnohem dál než u nás.

Člověk potká Američany, Kanaďany, Argentince, Francouze, Brity… není tam moc Poláků

Protože je tam pořád hezky, tak tam jezdí lidi z celého světa, člověk tam potká Američany, Kanaďany, Argentince, Francouze, Brity… není tam moc Poláků. To je asi jediná země, kde není moc Poláků. Samozřejmě, je tam mnoho Čechů a Slováků. Vedle staré emigrace, která utíkala do roku 1989, přibyli noví, možná až třicet tisíc Čechů. Austrálie kdysi naše emigranty přijala, ale museli tam pracovat tři roky. Češi tam postavili například největší vodní díla, ta emigrace po roce 1948 byla obecně vzdělanější než ta po roce 1968. Tak tam Češi mají dobrou pověst.

Více než tři desítky vydlabaných dýní vystavuje několik sousedů na dolním konci v Tiché.
Podívejte se na svah v Tiché pod Beskydy, jak ho osvětlují originální dýně

Například když stavěli vodní díla v horách kolem Mount Kosciuszko, ve Sněžných horách, napadlo je, že voda by se tam dala využít k zasněžování a Češi tam spoluzakládali lyžařská střediska. Jedním z nich byl lyžař Tony Šponar. Měl jsem to štěstí, že jsem potkal českého emigranta, který se jmenuje se Frank Příhoda. Má 99 let, z Československa emigroval někdy v roce 1949 a v roce 1956 reprezentoval Austrálii v Cortině d´Ampezzo na olympiádě. Dva dny jsme něco u něj natáčeli, chtěl bych z toho udělat dokument, ale chtěl bych tam dodat i nějaké historické záběry. Je to neuvěřitelně vitální dědeček, kterého tady skoro nikdo nezná. Jeho sestra Saša Nekvapilová reprezentovala Československo v roce 1948 na olympijských hrách.

V Česku jsem před odjezdem pracoval v médiích nebo v marketingu, tam jsem jel na studentské vízo a musel jsme pracovat jako každý jiný, takže jsme začal v baru. Postupně jsem se dopracoval až na manažera a nabídli mi australská víza. Stihl jsem ještě udělat takový test občanství a přišel koronavirus. Tak až se to uklidní, měli by mě pozvat na ceremonii, kde se skládá přísaha. Určitě chci mít vedle českého také australský pas.

Lukáš Pařenice miluje fotbal, vedle toho rád houbaří a oslovila ho také turistika
Lukáš Pařenica žije fotbalem každý den. Brankář, správce, člen komise rozhodčích

Ty hostinské služby mě chytly, stal jsem se generálním manažerem a řídil velkou německou hospodu na pláži, kde se nám hodně dařilo, protože jsme do toho dávali trochu té českosti. Začali jsme tam dělat různé akce, koncerty, párty, na což oni nebyli zvyklí, Australané na to jsou moc pohodlní. Točili jsme tam bavorské pivo a všichni Češi a Slováci z okolí měli třicet procent slevu, tu hospodu to zvedlo. Je zajímavé, že v Austrálii jsme se nerozdělili. Tam jsme pořád Československo, párty jsou československé, hraje se československý fotbal, do Sokola v Sydney chodí Čechoslováci.

Člověk si zatrénuje na pláži, pak se jde vykoupat do moře

Člověk tam hodně ožije. Začal jsem tam v Sydney hrát rugby, které mě hodně chytlo. Člověk si zatrénuje na pláži, pak se jde vykoupat do moře. Hrajete s Iry, s Angličany, Novozélanďany, Argentinci, Francouzi. Mám na to nádherné podmínky. Teď hraji v Praze za Iuridicu a nabídli místo manažera sedmiček – což je olympijská verze. V Austrálii se hodně sportuje, je tam plno sportovišť a všechna jsou plná, hodně lidí se věnuje plavání, jachtingu, atletice…

Hlavně se tam žije na pobřeží. Stávají se tam věci, na které v Čechách člověk nemyslí. Zajedete tři hodiny za Sydney a najednou je pusto a prázdno. Není tam signál, a když si třeba na procházce vyvrtnete kotník, tak vám jde o život. Běžně se tam stává, že někde v lese najdou po pěti letech auto, kde sedí třeba dva lidi. Cesty se tam musí plánovat – vnímání prostoru je tam jiné než tady.
Po osmi letech už mě to táhlo domů. Mám k Hodslavicím vztah, máme po dědovi grunt, i když se tam nic nechová, máme les, takže člověk tam nějak patří. Jsem součástí zdejší společnosti. Jsem napůl v Praze a napůl v Hodslavicích. Mám rád české pohádky – je zajímavé, že po osmi letech v Austrálii neznám žádnou pohádku, žádného jejich Karla Gotta, a kromě herců z Hollywoodu a kapel, které známe i v Čechách, nic jejich neznám. Asi proto, že jsem tam přišel pozdě.

Studenti oderské střední zdravotnické školy si jako dobrovolníci mohli vyzkoušet mnoho praktických věcí.
Praxe i pomoc! Studenti z Oder jsou opět nasazeni v nemocnicích i domovech

Teď pracuji jako ekonomický novinář a snažím se dotočit pár dokumentů, které jsem v Austrálii natočil. Když jsme natáčel kamaráda z Bohumína, který se potápí s harpunou bez kyslíku a loví ryby, potkal jsem asi sto metrů od břehu žraloka. Viděl jsme ho asi tři metry pod sebou, byl větší než já. Neměl jsem strach, ovládla mě euforie - plaval hodně pomalu a vůbec si mě nevšímal. Ale když zmizel, musím přiznat, že nikdy jsem z vody nevylezl tak rychle. Ale útoky žraloků jsou tam minimální.“