Radek Holčák: Kůň je vrcholový sportovec, podle toho se s ním musí zacházet

„Koně jsou mým životem,“ přiznává Radek Holčák, který má ve své bohaté sbírce i vítězství ve Velké, na které si sáhl jeho svěřenec Maskul. Nicméně na první pohled jako člověk od koní nevypadá. „Snažím se žít aktivně,“ dodává.

Má rád i motorky. V roce 2008 absolvoval jako první Čech extrémní endurový závod v Transylvánských Alpách Redbull Romania CZ. Více už v následujícím rozhovoru.

Zdroj: Romana NevěřilováRadek Holčák udílí pokyny Zuzaně Vokálkové.Autor: Romana Nevěřilová

Na první pohled nevypadáte jako člověk od koní…

Celý život žiju aktivně, sportuju, mám rád adrenalin. Jezdil jsem na motorkách, dokonce přebor republiky v enduru, lyžuju, chodím na běžky. Mám rád sport všeobecně.

V loňské sezoně jste spolupracoval s Markem Stromským. Jezdil už pro vás v minulosti, dvakrát jste se rozešli, dá se říci, že nyní zažíváte třetí etapu?

Letos jsme se sešli víceméně náhodně. Posledních pět sezon jsem spolupracoval s Lukášem Matuským. Jenomže ten se zranil, tak jsem potřeboval na Hegnuse a významné dostihy náhradu. Marek pracoval pro tátu, bral jsem ho, že je domácí, tak jezdil i pro mě. V minulosti jsme měli na některé věci odlišný názor, ale to k životu patří. Naši třetí etapu hodnotím pozitivně.

Bude spolupráce pokračovat i v novém ročníku?

Je to tak nastavené, ano. Záleží také na tom, aby byl Marek zdravý a měl formu. Pokud vše bude o.k., jedeme dál.

Kde při tom zápřahu berete čas na lyžování a motorky?

Zdroj: Romana NevěřilováČas si udělám. V zimě ho mám více, v sezoně už ne. Kůň má režim. Ráno v šest se nakrmí a začne se s tréninkem, zhruba do dvanácti. Pak má oběd a odpočinek od dvanácti do čtyř. To je ten čas, kdy si mohu něco udělat, ale pouze na jaře, na podzim a v zimě, protože přes léto dělám senoseč.

Jak je na tom dostihový sport v České republice?

Na zbohatnutí to určitě není. Lidé, kteří to chtějí dělat a dělají, řeknu na plnou pusu, musí být magoři. Nemá to červený čudlík, že když chcete, tak to vypnete. Od rána do večera, soboty, neděle, svátky, pořád se jim musíte věnovat. Na Vánoce jsem šel ke koním, udělal jednu stáj, dal večeři, vyčistil box, až pak jsem mohl jít domů.

Žijete v horách, s tím souvisí i jiné klimatické podmínky. Vzhledem k delší zimě začínáte s tréninky později. Berete to jakou velkou komplikaci?

Komplikace to je, ale příjemná. Má to tak být. Na jednu stranu říkáme, je duben, ostatní jsou již měsíc v přípravě a nám odtává sníh a začínáme. Na druhou stranu, na jaro nejsou vypsané žádné dostihy, nic nám neuteče, kromě nějakých čárek uděláme i start. Kůň má tak delší část na regeneraci a odpočinek.

Je třeba dodržovat, ostatně jako u každého vrcholového sportovce, cykly. Kůň je také vrcholový sportovec. To znamená objemovou přípravu, intenzivní trénink. Po sezoně pak regeneraci a odpočinek. Čím bude zima kratší, tím míň jim budeme nuceni regeneraci ubírat.

Když projíždíte Karlovicemi, tak si můžete s nadsázkou říci, tady je Holčákovo…

(usměje se) Není to tak. Potřebujeme k našemu podnikání velký záběr pozemků, máme jich dost pronajatých a musím říci, že je to ekonomicky dost náročné.

Se závistí bojujete?

Závist je všude. Jsou lidé rozumní, jsou lidé závistiví, jsou lidé hloupí, jsou lidé přejícní. Je to spíše o inteligenci. Rozumný člověk, když se podívá, co práce kolem zvířat je, tak si to dokáže vyhodnotit. Hloupý vidí, že Hegnus doběhl druhý ve Velké a vyhrál milion korun, myslí si, že to mám já v kapse, ale tak to přece není.

Velkou pardubickou jste sledoval jako sám voják v poli u lesíka, to je záměr, chcete mít klid?

Mám na pardubickém závodišti místo, odkud vidím celý dostih, kromě za lesíkem. Jsem tam proto, že nesnesu být na tribuně, kde je totální přetlak. Jeden řve přes druhého, lidé do sebe strkají. Tam mám svůj klid, to je za prvé, proč tam jsem.

A za druhé, volné koně, co jsou bez jezdců a vracejí se z lesíka, tak chtějí běžet do protisměru cílové rovinky, tak je vyháním ven. Když jsem na tribuně, tak trnu hrůzou z koní, co běží do protisměru. Sice se tam nesmí stát, ale mi to tolerují, protože všichni vidí, že tam dělám hodně prospěšnou práci.

V rámci štěpánkovické besedy, která byla součástí videoprojekce, jste se spolu s Markem Stromským opřeli do Josefa Váni. Mám na mysli dostih, kdy on s Tiumenem vyhrál po natlačení Amanta na bariéru…

Neopírám se do něj, jen uvádím věci na pravou míru. Snažím se nazývat věci pravými jmény. Viděli jsme, že pan Váňa věděl, co dělal, vědomě. Marka na bariéru natlačil, švihal Amanta bičíkem přes tlamu, to byl i důvod, proč ho Marek nakonec objel. Nebylo to od něj košer.

Nebylo tehdy až moc převáňováno, přišlo mi, že vše se točilo kolem Josefa Váni, a to i když vyhrál Jan Faltejsek…

Pan Váňa jako takový něco dokázal, to mu nikdo nevezme. Uznávám to, klobouk dolů před ním. Každá manie je něčemu prospěšná, něčemu ne. Pro nás pro koňáky byla plusem v tom, že přitáhla spoustu diváků, hodně nových lidí, možná i nějaké peníze, ale nic se nemá přehánět. Jedna věc je management, druhá věc je čistý sport.

Hegnus skončil druhý ve Velké, vy jste ale bezprostředně po dostihu moc radostí nehýřil…

Jasně. Hegnusovi jsem věřil hodně, ale na druhou stranu jsem měl i pochybnosti. Byla strašně rychlá a tvrdá půda, což nesvědčí starým koním. Takoví profesoři jako Hegnus, a bylo jich tam více a platí to i pro koně od Váni, potřebují pohodlněji pod nohama, měkčí půdu, aby mohli prodat svou vytrvalost, sílu a zkušenosti.

Tím, že byla tvrdá půda, oranice se nebořily. Takže se dá říci, že mladý sedmiletý kůň, který ještě nemá tolik vytrvalosti, síly a zkušenosti, dostih přeletí, jelikož není tak opotřebovaný a nebolí ho klouby. S odstupem času jsem za druhé místo moc rád.