Letos uplynulo šedesát let od doby, kdy v Ostravě proběhl jeden z největších politických procesů. Souzeno bylo devět techniků z ostravsko-karvinského revíru. Důvodem byly především tragické důlní katastrofy. K těm došlo především proto, že byl vyvíjen silný nátlak na vedení šachet, aby se zvyšovala těžba uhlí. Bez ohledu na bezpečnost práce.

Důlní neštěstí

V letech 1949 a 1950 došlo na Ostravsku ke dvěma velkým důlním katastrofám. První byla na jámě Doubrava, kde zahynulo devatenáct horníků a pět záchranářů. V následujícím roce explodoval metan v jámě Michálka v Michálkovicích, kde zahynulo třicet šest horníků, mezi nimi sedm učňů. Příčinou byla nepochybně skutečnost, že někteří vedoucí pracovníci nedbali na vysoké koncentrace důlních plynů. Václav Žalud z revírního báňského úřadu na tyto skutečnosti vytrvale upozorňoval. Když byla zjištěna vyšší koncentrace oxidu uhelnatého (CO), navrhl v Dole Doubrava těžbu na čas zastavit. Technici se ale báli k tomuto kroku přistoupit, aby nebyli obviněni ze sabotáže.

Politický proces

Když k explozím došlo a skončily smuteční obřady, jichž se zúčastnili i představitelé strany a vlády, rozhodli Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a Viliam Široký, že je nutné odhalit viníky. Zápotocký pak v červnu 1952 v rozhlasovém projevu napadl vězněné báňské inženýry. Jeho projev se setkal s odporem a vlnou solidarity s odborníky OKD. Technik Dolu Hlubina Fridolin Foltyn napsal Zápotockému osobní dopis, ve kterém se obviněného Klimenta Pavlů zastal. Dopis byl založen v trestním spise Václava Žaluda. Rozhlasovým projevem byl vlastně odstartován monstrproces. Obvinění byli týráni, krutě vyslýcháni, byl jim odepírán spánek. Byly o nich šířeny lži z doby okupace, někteří patřili k pravému křídlu někdejší sociální demokracie. Nejhorším způsobem však obžalované napadal tisk: jsou sabotéři, zrádci v imperialistickém žoldu a hromadní vrahové. Václav Žalud a Josef Herel byli odsouzeni k trestu smrti. Kliment Pavlů a Josef Stozsek dostali doživotí, další pak byli odsouzeni k mnohaletému žaláři.

Zdlouhavá rehabilitace

V roce 1954, tedy rok po Stalinově smrti, proběhlo první odvolací řízení u Nejvyššího soudu v Praze. Odsouzení argumentovali, že výpovědi na nich byly krutým způsobem vynuceny. Tresty smrti byly sice zrušeny, ale například u Václava Žaluda zůstal v platnosti trest odnětí svobody na dvacet dva let a propadnutí veškerého majetku. Bylo to v době, kdy podobné procesy s techniky šachet probíhaly také v NDR, například ve cvikovském dole Martin-Hopp, kde při důlní explozi zahynulo 68 horníků. V Sovětském svazu proběhl již koncem roku 1928 v donbaské pánvi takzvaný Šachtinský proces, kde se rovněž odsuzovalo k smrti. Obžalovaní vytrvale žádali revizi procesu a snažili se dosáhnout zrušení rozsudku jako nezákonného. V květnu 1966 bylo při odvolacím líčení u Krajského soudu v Ostravě rozhodnuto, že rozsudky někdejšího Státního soudu v Ostravě z roku 1952 a Nejvyššího soudu v Praze z roku 1964 jsou v celém rozsahu zrušeny, avšak k nevině odsouzených se soud nevyjádřil. Přiznat vinu a omyl se však stranickým představitelům v Praze a v Ostravě nechtělo. Zvláště ti druzí činili všemožné překážky ve snaze o obnovu procesu. Většina odsouzených se nakonec dožila své rehabilitace. K tomu jen tolik, že Václav Žalud a Josef Herel byli jako špičkoví báňští odborníci využívání i za mřížemi, kde zpracovali v opavské věznici unikátní projekt o těžbě takzvaných ohradníků některých dolů na Karvinsku. Ti, co je neprávem soudili, křivě proti nim svědčili a rozpoutali pomlouvačnou kampaň ve sdělovacích prostředcích, nikdy potrestáni nebyli.