Vstupujeme s fotografem za doprovodu Romana Staňka, vedoucího montáží a renovací ČMŽO, do haly kde je slyšet zvuk úderů do plechu. Za chvilku už ji vidíme. Obnaženou až na kost, chtělo by se říci, kdyby to byla živá bytost. Před námi stojí odstrojená, pískem oprýskaná karoserie. Prohlížím si její přední část a můj zrak přechází na střechu, která je, ke karoserii připevněna nýty. Roman Staněk mi říká, že střecha je celá nýtovaná, zatímco karoserie je svařovaná. „Střecha je mechanicky očištěná, protože tu nám památkáři nedovolili opískovat, neboť je z pozinku,“ vysvětluje Roman Staněk.

Poté připomíná, že Slovenskou strelu jim přivezli loni 31. srpna. „Začali jsme s demontáží veškerých dílů v interiéru a po rozebrání interiéru a zjištění stavu jsme začali mašinu rozdělávat. Pak jsme začali s vyvařováním karoserie. Hlavní nosníky a celá karoserie byly opravdu hodně prorezavěné,“ poznamenává Roman Staněk a doplňuje, že nejprve pískovali vnější část, v současné době začínají pískovat vnitřek, aby mohli dát karoserii základní nátěr.

Letiště Leoše Janáčka v Mošnově. Ilustrační foto.
Schváleno. Kraj bude dotovat lety z Mošnova

Potom začnou s montáží rámů podlah a vlastních podlah. O další součásti motorového vozu se starají jinde - podvozek je u restaurátorů v ČMŽO v Přerově, motor dělá Machač motor v Kopřivnici, na systému pracují ve Vsetíně.

„Veškeré díly byly nafocené, zapsané a restaurátoři si to rozebrali,“ pokračuje Roman Staněk a ukazuje na dvě skoro prázdné kóje. „Ty byly úplně plné, sedadel, madel, zavazadelníků a dalších věcí,“ upozorňuje.

Práce na renovaci Slovenské strely je hodně náročná, už proto, že je pod přísným dohledem památkářů. „Snažíme se vyvařovat minimálně, ať tam je co nejvíce původních prvků, některé tvary jsou poměrně dost složité a ne od všeho máme výkresy, takže musíme vycházet z toho co je. Prakticky každý den se přesvědčujeme, jací to byli umělci, dokázali si s tím plechem pohrát. Takže pořád hledáme firmy, které by nám něco ohnuly a podobně. Ten um těch lidí byl neskutečný. V podstatě to tady děláme na koleně,“ podotknul Roman Staněk s tím, že ale občas bojují s materiálem.

Motorový vůz M 290.0 označovaný též podle spoje, na němž jezdil, také jako „Slovenská strela“, prochází generální rekonstrukcí v hranických dílnách společnosti Českomoravská železniční opravna.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

„Oni se s tím moc nepárali, takže není třeba označení plechů, přitom nosníky byly prorezivělé po celé délce, prorezivělé to bylo i pod okny. Ale i tak, klobouk dolů. Během dvou let dokázali vyrobit stroj, který byl nadčasový,“ skládá poklonu tvůrcům Slovenské strely Roman Staněk.

Prohlížíme si ještě dva vzorky červené barvy, z nichž jeden už památkáři vybrali, ptám se ještě, zda srpen jako termín dokončení platí, na což mi Roman Staněk odpovídá, že zatím jsou v časové normě, ale kdykoliv se něco může zvrtnout. Když už jsme na odchodu, najednou říká:

„Chcete vidět znak?“ Oba s fotografem přikyvujeme. Roman Staněk odemyká skříň a z ní vytahuje znak se lvem, celý v tmavočervené barvě, jak ho donedávna lidé mohli vídat v Kopřivnici před technickým muzeem. Nedá nám to – musíme si ho vyfotit před ocelově stříbrnou Slovenskou strelou. V tu chvíli už ji vidím, jak se opět pohybuje po kolejích.

Následky kůrovcové kalamity - pohled od speleoterapie u Zlatých Hor přes pramennou oblast Zlatého potoka na protější kopce.
Méně kácení a bez chemie. Proti kůrovci budou na Rejvízu postupovat jinak

Motorový vůz Slovenská strela byl vyrobený v Tatře Kopřivnice v roce 1936 ve dvou kusech. Jezdil na trati mezi Bratislavou a Prahou a dokázal vyvinout rychlost až 130 kilometrů v hodině. Jezdit přestala v roce 1939, k výrobě dalších motorových vlaků už se Tatra nevrátila kvůli mezinárodním dohodám. V dnešní době existuje již jen jediný exemplář, druhý shořel. Od roku 2010 je Slovenská strela národní kulturní památkou.