Kliknutím zvětšíte„V prostoru dnešního Prokešova náměstí se skutečně střílelo, dokládají to fotografie rozbitých oken. Nikomu se tady ale nic vážného nestalo. Vlastně ani v celém městě. Ostrava doplatila na takzvanou bratrskou pomoc mnohem méně, nežli Praha, Brno, Liberec,“ uvádí Juřica působící ve zdejším archivu.
V minulém týdnu bylo již dvaapadesáté výročí od vpádu armád komunistického paktu Varšavská smlouva do tehdejší ČSSR – Československé socialistické republiky – a podle kronikáře se pořád objevují nová fakta související s 21. srpnem 1968, kdy do Ostravy vedou ve dvě hodiny ráno kolaboranti od polské hranice okupanty.
„Podařilo se mi zjistit, že na náměstí u radnice protestující prorazili nádrž tanku, chtěli ho podpálit. Je dobře, že se tak nestalo, výbuch nafty a munice by mezi lidmi znamenal masakr…“ říká Juřica s tím, že město obsadila 24. Samarouljanská vševojsková divize řečená Železná. S velitelem generálmajorem G.P. Jaškinem.
Málo známý je podle kronikáře i postoj těžařů. „Podplukovník M. K. Kazancev se rozhodl přestěhovat vojenské velitelství na generální ředitelství OKD naproti radnici. Aby nebylo tak okaté, že město řídí cizí vojsko. OKD mu nicméně nevyhovělo!“ líčí. Sověti na dnešním magistrátu působili minimálně do března 1969.
Jejich vojáci i s technikou záhy po invazi přejeli z centra do Koblova (mimo kasárna), kde tábořili do listopadu 1968, a poté se přemístili do „svých“ posádek. Ještě před tím, jak Juřica podotýká, se jen tak tak dařilo přemluvit jistého vzteklého oficíra, ať upustí od ostré palby na Hranečníku. Kvůli výskytu protisovětských letáků…
Kolaboraci místních komunistů s okupanty (kteří brali Ostravsko se šachtami a ocelárnami za strategické) kronikář s odvoláním na dobové prameny považuje za ohromnou. Na druhé straně tito „papaláši“ dokázali chránit životy i zdraví obyvatel. Přímo při invazi v srpnu 1968 tu nebyli zastřelení ani těžce zranění.
„V seznamu obětí jsem objevil jediného člověka z Ostravska. Šlo o horníka z Dolu Jan Šverma, který zahynul při nehodě s obrněným transportérem sovětské armády. Stalo se to až v roce 1970, navíc na Přerovsku,“ dodává Juřica. Připomíná ovšem lidí – mj. novináře – jež okupanti kvůli nepřátelským postojům internovali.
Bruntál s 31. tankovou divizí a Krnov a Frenštát pod Radhoštěm s tankisty pod ni spadajícími, v těchto městech Moravskoslezkého kraje pamatují sovětské posádky. Okupanti za totality přebývali v Severomoravském kraji i v Šumperku, Jeseníku či ve vojenském prostoru Libavá (zde možná s atomovými zbraněmi).
Komunisté? Dokázali ukrást i dětský smích!
Vpád cizích vojsk do republiky 21. srpna 1968 zažívá Oldřich Šuleř sice jako jedenáctiletý kluk, ale jeho následky pociťuje ještě i po 17. listopadu 1989.
„Ptal jsem se rodičů, jestli bude válka, neodpovídali a já se bál, že skutečně bude,“ vzpomíná rodák z Ostravy na ráno, kdy se z rozhlasu dozvídá o invazi. Tráví tehdy prázdniny v Hradci nad Moravicí. Odkud jeho otec – novinář a tajemník svazu spisovatelů – spěchá do krajského města a pouští se do práce: Píše pravdu o okupaci.
VZPOMÍNKY na invazi a dlouhá léta po ní shrnuje Oldřich Šuleř z Ostravy ve své biografické knize, nyní pracuje na další, tematicky podobné – o lidech, kteří se na protest proti okupaci země upálili.
„Nikde v republice neměli obdobu našich Spojených Deníků. Ty na tehdejší poměry i docela dlouho vydržely. Navzdory hlavním tanků namířených do oken redakce,“ říká třiašedesátiletý Šuleř. Postavit se komunistické totalitní moci se samozřejmě otci nevyplácí. Hrozí mu zastřelením, později jeho i celou rodinu tyranizuje tajná policie StB.
Zajímavé je, že vojáčci na tancích ani nemají tušení, kde se vůbec ocitají. „Německo, Mongolsko? Hádali…“ dokáže se tomu Šuleř už dnes i zasmát. Stejně tak naivitě spoluobčanů, kteří mají snahu okupanty přemlouvat, aby jeli domů. Ti bystřejší a znalejší se však raději po invazi stahují z očí veřejnosti. Obávají se totiž zatýkání a poprav.
„Ještě jsme byli na dovolené, když se táta v noci vplížil do našeho ostravského bytu. Měl hlad, v lednici našel jen dvě vajíčka, a když je rozklepl, zjistil, že to jsou zasmrádlé pukavce. Bylo to příhodné, všechno v pr…i!“ popisuje pamětník. Zloba veřejnosti se podle něj časem mění ve „švejkovský“ vzdor a utahování si z kolaborantů či okupantů.
Divadlo P. Bezruče zve na „Kontrarevoluční kejkle a pikle v ČSSR aneb Alibaba a 500 000 loupežníků“, komedii autora L.I. Brežněva. Sólisté: generálové Jaškin a Pavlovský. Baletní vložka: kolaboranti Biľak, Indra a Jakeš. Pantomima: Čingischánovy hordy ve střední Evropě. Šermíři: sovětská tisková agentura TASS. I tak tehdy lidé vzdorují.
„Kupujte hřebeny, nastala všivá doba!“ stojí na porubské Leninově (nyní Hlavní) třídě. „Vyměním brožovaného Lenina za svázaného Brežněva!“ píše kdosi na zeď u koksovny Karolina. A podle Šuleře neexistuje první den školního roku 1968/1969 dorazit bez trikolory. „Chtěl ji každý! Stříhaly se a rozdávaly přímo na ulicích,“ popisuje situaci.
Nástup tvrdého komunistického režimu – normalizace – považuje za období ukradeného dětského smíchu. „Ukradený smích, tak se nazývala i kniha mého otce. Byla připravená k vydání, ale zakázali to, šla do stoupy …“ konstatuje Šuleř. Tomu i po pádu totality jistý soudruh hrozí, že se jejich moc vrátí, a: „S tebou i podobnými si to vyřídíme!“
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
