V našem regionu, ať už šlo o Moravu nebo Slezsko, byl 2. listopad vždy slaven s velkou pietou. Takže například večer ve staré neosvětlené Moravské Ostravě byl hřbitov jediným zářícím místem.

Město mělo původně hřbitov u hradeb nedaleko přívozské brány v místě, kde je Husův sad. Když ale přišla v roce 1872 epidemie moru, starý hřbitov nestačil a lidé byli pochováváni v místech blízko křižovatky ulic Zámecké a Puchmajerovy. Na tomto místě probíhal před několika lety archeologický průzkum a lidé tam i po tolika letech pietně zapalovali svíčky.

Poselství Keltů

Den zasvěcený památce zesnulých pochází z předkřesťanské doby, pravděpodobně z časů keltského osídlení.

Nicméně křesťanský rozměr dostal tento svátek až přičiněním benediktýnského biskupa Odilla z Cluny, který v roce 998 zavedl zvyk uctívat 2. listopadu Památku zesnulých. Slaví se v jedenadvaceti křesťanských zemích Evropy, ale například v Anglii nebo Spojených státech je to bujarý Haloween podobný spíš našemu masopustu s maškarami.

V Lašsku, tedy i v naší oblasti, se pekly o Dušičkách bochánky, v bohatých rodinách z bílé mouky, někdy dokonce sladké, v méně zámožných rodinách z tmavé mouky. Ty se posvětily a část se jich rozdala chudobným, žebrákům a nemocným.

Vosk nebyl v té době zrovna levný, a tak ho lidé po kouscích shromažďovali, aby mohli o tomto svátku zapálit na hrobech svíčky. Věřilo se totiž, že v tento den se duše zemřelých ty, které jsou ještě v očistci kratince vracejí na svět a plamínek jim má ukázat cestu a snad je i ohřát. Už tehdy se používaly věnečky, květiny však nebyly umělé, ale sušené.

V Moravské Ostravě, ale i na Karvinsku zapalovali lidé vzpomínkové svíčky také u šachet, kde došlo k důlním neštěstím s mnoha mrtvými. U opuštěných šachet, například u Petra Bezruče ve Slezské Ostravě, bývají zapalovány svíčky u potlučených a špinavých pamětních desek za horníky, kteří zde byli za německé okupace popraveni.

Svátek rozjímání

Ostrava byla v minulosti mimořádně religiózní město, kde se církevní svátky slavily s velkým zaujetím, koneckonců nekatolík zde ještě na začátku 19. století nemohl získat domovské právo, židovští obchodníci tady dokonce nesměli ani přespat a jezdili na noc do Brušperku. Proto byly ještě na počátku 20. století striktně odmítány veškeré snahy ateistů o potlačení víry.

Když bylo na komunálním hřbitově nedaleko dnešního Domu kultury města Ostravy postaveno v roce 1923 krematorium, starosta Jan Prokeš řekl ve slavnostní řeči, že kdo je vskutku pokrokový, pro toho není místa v katolické církvi a měl by po smrti své tělo odevzdat čistému ohni a nechat se spálit. Sám ale tak neučinil.

Na místě bývalého městského hřbitova je dnes sad Milady Horákové a v jeho zadní části, blíže ulice Varenské, jsou pochováni Němci, kteří zemřeli při čekání na odsun, například v táboře Hanke. Nebyli exhumováni a přesto i tam se začátkem listopadu sporadicky objeví svíčky. Hlavní hřbitov je dnes ve Slezské Ostravě. Dušičky jsou svátky intimní, bez dárků a hodování, tiché a rozjímavé, věnované vzpomínkám na ty blízké, které jsme měli rádi.