Syndrom vyhoření je ve své podstatě stav chronického stresu, který vede k naprostému fyzickému i duševnímu vyčerpání. Vyhořelý člověk není schopen fungovat v práci, ani v osobním životě.
„Když se o syndromu vyhoření bavíme odborně, ptáme se na příznaky. Těmi jsou poruchy spánku, ztráta zájmu o své okolí, o sex, o koníčky. Syndrom provází pocity smutku, úzkost, panické ataky. Projevuje se i na fyzické stránce člověka, a to mnohdy bolestmi zad, hlavy. Člověk bývá také častěji nemocný. Je to takové uzavření se do sebe sama. Nouzový režim. Ostatně když takového jedince dáte na magnetickou rezonanci, uvidíme, že má centrum emocí atrofované. Stejně jako dlouho nepoužívaný sval,“ vysvětluje primářka Oddělení klinické psychologie Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně Zuzana Spurná.
Vyhoření je důsledkem civilizační zátěže. Moderní doba je totiž silně zaměřená na výkon. Dělat více, déle a častěji je normou. Odpočinek, nebo relax naopak slabostí a leností. Syndrom se zároveň rozjíždí pomalu, nenápadně a než se plně rozvine, může to trvat roky. Proto jej také lidé začínají mnohdy řešit až v momentě, kdy bývá pozdě.
Pro Petru Bartoňovou bylo poslední díllek do skládanky zklamání ze způsobu, jakým na její škole fungovalo magisterské studium. U Jany Dragové byl určujícím faktorem soubor vlastností, jimiž disponovala: workoholismus, snaha mít nad vším kontrolu, každý detail naplánovaný, neustále být na telefonu.
„Byla jsem vedoucí mzdové účtárny a pomalu zhasínat jsem začala zhruba před třemi lety. Nejprve se dostavila bolest zad, natékaly mi nohy, měla jsem křeče v žaludku. Příznaky jsem ale přehlížela. Postupně se to zhoršovalo. Začala jsem být nervózní, podrážděná, dostavily se panické ataky. Také se ze mě stala sarkastická mrcha. Nakonec jsem se dostala do stavu, kdy mě rozbrečel i email, na který jsem musela odpovědět. Prostě jsem najednou nevěděla jak. Poslední facka byla, když jsem doma zkolabovala a ležela několik minut v bezvědomí,“ říká Dragová, která nyní lidem se syndromem vyhoření pomáhá.
Vysmívané nebezpečí
Syndrom vyhoření je v České republice veřejností mnohdy stále přehlíženým nebo vysmívaným nepřítelem. Přitom se jedná o nemoc zcela reálnou a experty uznávanou. Ostatně Světová zdravotnická organizace stanovila syndrom vyhoření jako oficiální diagnózu před dvěma lety. Lidé, které postihne, si jej však dlouhou dobu odmítají připustit a dostávají se do spirály, která vede k opovržení sebou samým, depresemi.
„Pořád jsem kolem sebe slyšela, že to přejde, nebo že jsem jen líná, nebo že se mám víc snažit. Snažila a bylo mi pořád hůř a hůř. Chtěla jsem už jen utíkat od reality, tak jsem pila. Hodně pila,“ líčí Bartoňová.
Alkohol je jedním ze způsobů, kterým řada lidí problémy s vyhořením řeší. Na chvíli totiž člověka vůči beznaději otupí. Navíc se na něj neváže stigma, které veřejnost pojí s terapií a antidepresivy. „Když člověk chodí k terapeutovi nebo bere medikaci, je považován za cvoka či beznadějný případ. Ale opilost je naprosto v pořádku. Spousta závislostí přitom souvisí právě se syndromem vyhoření. Je to smutné,“ uvádí Spurná.
Podle průzkumu odborníků z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze z roku 2018 syndromem vyhoření trpí nebo na něj má náběh každý pátý Čech. Nejohroženějšími profesemi jsou zdravotníci, učitelé, vrcholoví manažeři. Lidé s vysokým pracovním nasazením a rovněž ti, kteří nevidí smysl ve své práci.
Jedná se o statistiku alarmující, neboť důsledky syndromu vyhoření mohou být opravdu dalekosáhlé. „Skončila jsem na devět měsíců na neschopence. Až po prvním měsíci jsem byla schopná vnímat alespoň televizi, po třech si přečíst pár stránek z knížky,“ podotýká koučka Dragová.
A to je Dragová jedním z případů, u nějž ignorovaná diagnóza dopadla ještě poměrně dobře. Podle Spurné se nezřídka stává, že vyhořelí lidé končí v péči psychiatra. „Měla jsem pacienty, kteří kvůli tomu skončili na dva roky v invalidním důchodu. Jednu dobu jsem také pracovala s onkologickými pacienty. Mnohdy se jim doba syndromu vyhoření a projevy prvních příznaků rakoviny křížily. Mysl od těla oddělit nejde. Ve svých důsledcích může syndrom vyhoření člověka zničit,“ upozorňuje primářka.
Odpočinek není lenost
Pakliže syndrom propukne, je potřeba jej co nejdříve začít řešit. Důležité je vyhledat odborníka a obklopit se lidmi schopnými poskytnout potřebnou podporu. Ostatně nejbližší lidé bývají často ti, kteří na změny v chování upozorní a dají vyhořelému člověku potřebný impuls. „Člověk raději dlouhodobě trpí než aby riskoval změnu. To je heslo, které zná každý terapeut. Není nic špatného na tom vyhledat člověka s odbornými znalostmi, který vás tou změnou provede. Právě naopak,“ nabádá Spurná.
Koučka Jana Dragová se vložila do péče psycholožky, nad svou diagnózou zvítězila a odnesla si z ní cenné zkušenosti. Rovněž Petra Bartoňová na sobě pracuje s pomocí terapeuta. „Ještě to není ono, ale věřím, že jsem na dobré cestě,“ usmívá se.
Úplně nejlepší pak ovšem je syndromu vyhoření předcházet. Toho lze docílit vyrovnaným poměrem času stráveným prací a odpočinkem a zábavou; věnovat se svým koníčkům, nebát se do nich investovat a nenechat si je znechutit.
„Je léto, čas odpočinku. Běžte a dělejte co vás baví. Ležte u moře, choďte po horách, válejte se v bazénu na chalupě, koukejte na seriály. Cokoli, co máte rádi. Věnovat odpočinku stejnou péči jako práci je jediná cesta, jak se vyhnout syndromu vyhoření z vyčerpání organismu,“ uzavírá Spurná.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
