Povídání bychom asi měli začít definicí pojmu pohlaví?
Pohlaví má několik rovin. Mluví se o biologickém pohlaví, psychologickém pohlaví, ale také o takzvaném genderu. Ten se někdy překládá do češtiny slovem rod. Je to v podstatě kulturní, sociální konstrukt: vyjadřuje charakteristiky role, která je připisována v dané kultuře ženskému nebo mužskému biologickému pohlaví. Je to tedy jakési kulturní pohlaví.
A co je transsexualita?
Naši pacienti jsou ti, u nichž psychologické a biologické pohlaví připsané při narození nejsou identické. Když je rozpor mezi hardwarem – tělem, a mezi softwarem – duší opravdu zásadní, mluvíme o transsexualitě. To je oficiální diagnóza v mezinárodním seznamu nemocí. A my se pokoušíme v zájmu zkvalitnění života našich pacientů s tímto rozporem něco udělat.
Co můžete udělat?
Neumíme změnit software, tedy to, co mají naši pacienti v hlavě, čím se cítí být. V rámci možností se alespoň snažíme změnit hardware, tedy jejich tělo. Psychologickou a psychiatrickou intervencí, hormonální léčbou, operací i následnou psychologickou terapií. Tak, aby se i vzhledem co nejvíc přiblížili pohlaví, kterým se cítí být.
Bolesti dětské duše – gender a transsexualita:
Proč se lidé rodí uvězněni do těla jiného pohlaví?
Neznáme příčinu této poruchy, rozpojení psychické a biologické identity. Nevíme, proč se někteří jedinci narodí v cizím těle. A proto ji neumíme ani kauzálně léčit. Ideální by bylo, kdybychom dokázali přizpůsobit cítění tělu. Pak by nebyly zapotřebí žádné hormonální terapie, žádných chirurgických zákroků. Předpokládá se, že jde možná o genetický vliv. O tom svědčí třeba i několik identických dvojčecích párů, které máme v terapii. Ale mohou to být i vlivy hormonální, zvláště během druhého trimestru těhotenství, když se utvářejí určitá mozková jádra, která se považují za zodpovědná pro pohlavní identitu. Pořád ovšem o příčinách zatím jen tápeme.
Kdy se transsexualita projeví?
Tito lidé od útlého dětství cítí, že něco není v pořádku. Jsou jiní než ostatní. Chlapečci si hrají s panenkami, ani je nenapadne hrát fotbal a učí se močit v sedě. Holčičky si hrají s auty a rozumí si víc s chlapci než s dívkami. Postupně začínají odmítat nosit šaty a sukýnky, učí se močit ve stoje. Přebírají postupně veškeré chování opačného pohlaví. Děti samozřejmě v tomto věku vědí, že je něco v nepořádku, ale nedokážou si to pojmenovat. Ovšem už během puberty je u naprosté většiny našich pacientů v této oblasti naprosto jasno. Zkrátka vědí: Já jsem kluk, který se narodil do dívčího těla, nebo naopak.
Je psychicky hodně zničující narodit se pocitově do těla jiného pohlaví?
Je to obrovský problém, který okolí obvykle nechápe, a tím zvyšuje duševní utrpení našich pacientů. Děti a poté i dospělí se musejí nutit do role, která jim není vlastní. Denně se setkávají s kritikou ať už příliš dívčího nebo příliš chlapeckého chování, které se k jejich biologickému pohlaví nehodí. Každý si asi umí představit ty konflikty s rodiči: Vždyť takhle se přeci holčička nechová! Tohle chlapečci nedělají! S tím si nehraj, to je pro holky!
Takový život je asi k neunesení…
Většina našich pacientů je už od dětství sociálně izolovaná. Během puberty se mnozí začínají z nenávisti k vlastnímu tělu sebepoškozovat. Řada našich pacientů uvažuje někdy během života o sebevraždě a velká část z nich se o ni také pokusí. Není divu, že mnoho z našich pacientů už od dětství a dospívání vyhledává psychiatrickou péči.
Jak se stanoví diagnóza?
Sexuologové mají těžkou úlohu, protože stanovení diagnózy transgender závisí pouze na výpovědi pacienta. Žádné objektivní vyšetření, laboratorní, genetické, neurologické testy či zkoušky neexistují. Naše roční a delší sledování, pravidelné kontroly a konzultace jsou velmi důkladné. U zájemců o změnu identity se dlouhodobě sleduje preference hraček a her od předškolního věku, preference kolektivu s ohledem na vysněné pohlaví, preference oděvů – velmi časté je převlékání chlapců do šatů sestry nebo maminky.
Co následuje poté, když je transsexualita potvrzena?
Náročnost přeměny pohlaví naznačuje škála odborností, které se na ní podílejí: psychiatr, sexuolog, psycholog, endokrinolog, gynekolog nebo urolog. Celý proces začíná osobními pohovory a pravidelnými návštěvami sexuologa, poté se zahajuje hormonální léčba. V té době musí náš klient už žít reálný život v nové životní roli a my ověřujeme, zda je schopný žít v nové identitě. Po minimálně dvanácti měsících hormonální terapie a žití v opačné pohlavní roli může zažádat speciální komisi na ministerstvu zdravotnictví o operativní změnu pohlaví.
Stále u nás platí podmínka, že úřední změna pohlaví proběhne až po odstranění varlat u biologických mužů a dělohy u biologických žen. To by se ale mělo změnit. Chystá se nový zákon, který toto zruší. Proč je to pro transsexuální pacienty důležité?
Většina našich pacientů nechce zachovat své biologické pohlavní znaky, vždyť muž nemá vaječníky a žena varlata. Existuje však malé procento lidí, kteří mají například strach z operace nebo z celoživotní hormonální substituce. Ta je samozřejmě potřebná, když člověk ztratí operací přirozený zdroj pohlavních hormonů. Pro tyto jedince změna pohlaví bez nutnosti odstranění pohlavních žláz, tedy takzvaně na přání, může být přijatelnější. Právě jim se snaží nový zákon vycházet vstříc.
Je transsexualita nějakou novinkou 21. století?
Kdepak. Transgender problematikou se odborníci ze Sexuologického ústavu zabývají od 60. let 20. století. V historii u nás vždy převládali pacienti female-to-male, tedy žadatelé změny ženy v muže, a to asi trojnásobně nad proměnami mužů v ženy. Zajímavé je, že v demokratických zemích na západ od našich hranic to bylo historicky vždy naopak: převládaly žádosti změny biologických mužů v ženy, a to v poměru tři ku jedné. Myslím, že to je historicky dáno politicko-sociologickým postavením a vnímáním ženské a mužské role v dané společnosti.
Kolika lidí na světě se diagnóza transsexuality týká?
Podle výzkumů se výskyt transsexuality v populaci liší od několika desetin promile až po možná jedno až dvě procenta. Data jsou velmi nespolehlivá, protože obvykle víme skutečně jen o těch transsexuálech, kteří vyhledají naši pomoc.
Jak se dostat z cizího těla do svého vlastního
Obecně platí pravidlo: čím dřív se s proměnou pohlaví začne, tím je fyzická přeměna zdařilejší. Ale v příliš raném věku nemusí mít žadatel potřebnou psychickou zralost. Pro provedení operačních výkonů vždy platí limit 18 let. Člověk, který se necítí dobře ve svém biologickém těle, by si měl vyzkoušet život v nové roli. Také je možné vyhledat psychoterapeutickou péči. Výhodou bývá osobní znalost někoho, kdo prochází obdobnou situací. Pomohou i laické organizace, třeba S barvou ven.
V posledních letech počty případů transsexuality u nás určitě přibývají.
Za posledních devět let stoupl počet lidí, kteří žádají o změnu pohlaví o 315 procent. Zatímco v roce 2013 schválila speciální komise našeho ministerstva zdravotnictví 47 žádostí o změnu pohlaví, v roce 2021 jich bylo už 195. O schválení operačních zákroků souvisejících s přeměnou pohlaví požádalo v období let 2013 až 2021 v České republice 1095 lidí. Nyní je to už více než 1100 pacientů. Poměr žadatelů se po revoluci začal vyrovnávat. Už o změnu pohlaví nežádá trojnásobek žen oproti mužům. Teď je poměr zhruba jeden a půl ku jedné, ještě stále to není jako v západoevropských zemích.
Takto se Lenka Králová měnila z muže v ženu:
Je vzestup transsexuality celosvětovým trendem?
Od roku 2017 i na západě sledujeme především velmi rychlý a zatím nevysvětlitelný nárůst adolescentů s poruchou pohlavní identity. Téměř ve všech případech se jedná o adolescentní biologické dívky ve věku 14 až 17 let. Ten nárůst je ať už ve Velké Británii, ve Švédsku či v USA až o 4000 procent.
Když poslouchám diskuse lidí, spousta jich tvrdí, že si adolescenti svou transsexualitu vymýšlejí. Že je to mezi nimi módní a že to podporují sociální sítě.
Ano, i my předpokládáme vliv sociálních sítí, především influencerů. Existují influenceři transsexuální komunity, kteří výrazně ovlivňují dospívající mládež a znejišťují je v jejich vlastní pohlavní identitě.
Jak to dělají?
Publikují třeba tato tvrzení: Pokud si myslíte, že byste mohli být trans, tak jste. Testosteron je úžasný a může vyřešit všechny vaše problémy. Nemusíte si být jisti, že jste transgender, abyste mohli jít na hormony. Pokud by vás rodiče milovali, podporovali by vaši trans identitu. Pokud vás vaši rodiče nepodporují, je v pořádku přerušit kontakt s nimi. Pokud nejste podporováni ve své identitě, pravděpodobně se zabijete. Pokud jste se někdy cítili jinak, úzkostlivě nebo se báli, nebo jste měli pocit, že nezapadáte, existuje transgender komunita připravená vás přijmout a stát se vaší novou rodinou.
Jak utřídit skutečné transsexuály od těch jen zmanipulovaných?
Doba dospívání je doba zmatků ve všech oblastech a děti by v té době měly dostávat objektivní informace, které jim mohou pomoci orientovat se v tom dnešním hrozně složitém světě. Ale mám pocit, že tito aktivisté a influenceři jen zvyšují zmatek v myslích adolescentů příliš radikálními, nebo vědecky nepodloženými či ideologicky podbarvenými tvrzeními. Jsem tedy velmi pro to, aby probíhala sexuální výchova i v oblasti pohlavní identity, aby si v tom sami dospívající udělali jasno. Ale výchova na základě současného stavu našich poznatků, ne na základě jakékoliv ideologie, včetně té genderové.
Jak tedy čelit toxickým radám ze sociálních sítí?
Úplně nejlepší postup je, když jsou rodiče ochotni a schopni si bez emocí promluvit o tom, co jejich syn či dcera cítí. Je třeba, aby k nim děti měly dostatek důvěry, aby se na své rodiče obrátily. S nimi především mají řešit, co dál. Zda jde jen o pocity, podporované zvenku, nebo zda nastal čas vyhledat léčbu.
Nahrává se anketa ...
Rodiče jsou klíčoví?
Určitě. Když se našich pacientů zeptáte, co bylo pro ně nejtěžší v procesu tranzice, tedy změny pohlaví, tak naprostá většina odpoví, že svěřit se rodičům. A i dnes se bohužel stane, že rodiče nejsou schopni to přijmout. Končí to tím, že jakmile je dětem 18 let, přeruší kontakt s rodiči, kteří, i když má dítě už po přeměně, nejsou někdy schopni přijmout, že sice ztratili dceru, ale získali syna – nebo naopak.
Znamená to, že by i rodiče transsexuálních dětí měli chodit na terapii?
V případech, kdy je pro rodiče tak těžké přijmout diagnózu svého dítěte a souhlasit s léčbou, může pomoci psychoterapie. Ať už individuální nebo skupinová, kde si rodiče transsexuálních dětí vyměňují své zkušenosti a navzájem se posilují, aby byli schopni spolu se svými potomky projít velmi komplikovanou cestou, završenou konečnou přeměnou pohlaví.
Profesor Petr Weiss
Působí jako klinický psycholog Sexuologického ústavu Všeobecné fakultní nemocnice a 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Je předsedou Sexuologické společnosti ČLS JEP. Zaměřuje se zejména na terapii sexuálních dysfunkcí, poruch sexuální preference a transsexuality. Zpracoval reprezentativní výzkumy sexuálního chování obyvatelstva ČR, publikoval několik set odborných článků v domácích i v zahraničních odborných časopisech a je autorem řady odborných publikací.