Probační a mediační služba je poměrně mladou institucí, která vznikla v lednu 2001. Vy patříte mezi první zaměstnance služby. Jak jste se k této práci vlastně dostala?

Studovala jsem sociální práci na pražské Karlově univerzitě. Dlouhodobě jsem se zajímala o trestní politiku. Právě v době, kdy jsem končila studia, vznikala PMS. Hodně lidí z řad pedagogů a i bývalých studentů mého oboru se zasloužilo o založení PMS, a tak pro mě bylo výzvou zkusit tuhle zajímavou práci, která mě koneckonců naplňuje dodnes.

Vaše instituce vznikala doslova na zelené louce. Začátky musely být dobrodružné.

Ano, byly. První pracoviště jsme měli v prostorách Úřadu práce v Havířově. Když jsme počátkem roku 2001 rozjížděli naše služby, vítaly nás holé stěny. Chyběl nábytek i kancelářské vybavení. Navíc jsme na celou agendu byli pouze čtyři. Za těch šest let se hodně změnilo k lepšímu. Ať už v otázce personální, materiální, metodické, nebo v otázce vnímání ze strany justiční veřejnosti. Teď třeba ve středisku pracuje osm zaměstnanců, založili jsme pobočku v Karviné a v Havířově sídlíme v krásných prostorách nového soudu. Stále je ale řada věcí, na kterých musíme pracovat.

Zmínila jste, že mezi odbornou veřejností už má služba určité povědomí. Mezi laiky však jde téměř o neznámou instituci. Můžete v krátkosti představit, čím se zabýváte?

Jak už z názvu vyplývá, soustředíme se na dva velké okruhy činností, na probaci a mediaci. Probace v krátkosti znamená, že se zabýváme výkonem alternativních trestů jak u dospělých, tak u mladistvých pachatelů. Konkrétně jde o výkon dohledu, a především o trest obecně prospěšných prací. Naše role je zde zejména kontrolní a koordinační. Mediací pak zjednodušeně rozumíme setkání pachatele s obětí. Toto setkání je zaměřeno především na odstranění újmy, která byla oběti způsobena. Při své práci klademe velký důraz na práci s obětí, která má v našem trestním systému nedostatečné postavení. Oběť můžeme zapojit zejména v přípravném řízení, tedy ve fázi, kdy ještě není rozhodnuto o vině a trestu. Naše služba kontaktuje obě strany, jak obviněného, tak oběť. Zjišťujeme jejich postoje k vzniklému konfliktu a jejich potřeby. V ideálním případě vše směřuje ke společnému setkání, kde může pachatel mimo jiné vyjádřit oběti omluvu, nebo projednat náhradu škody, kterou jí způsobil. Výsledky naší práce pak slouží státnímu zástupci nebo soudci jako jeden z podkladů pro rozhodnutí. Jak v probaci, tak i v mediaci vycházíme z principů restorativní justice.

Pro naprostou většinu lidí je tento pojem zcela neznámý.

Restorativní neboli obnovující justice klade velký důraz na to, aby pachatel převzal odpovědnost za to, co svým jednáním způsobil a aby došlo k obnovení stavu, který byl trestným činem narušen. Trestný čin je vnímán jako konflikt mezi pachatelem a obětí, nikoli mezi pachatelem a státem, jak tomu bylo dříve. Smyslem trestního řízení pak primárně není pachatele potrestat a zavřít do vězení, ale zajistit, aby v budoucnu trestnou činnost již nepáchal. Česká trestní justice je naštěstí stále více restorativní. Dalším zásadním prvkem restorativní justice je zájem o oběť trestného činu a zapojení komunity do řešení nežádoucího stavu spojeného s trestnou činností pachatele.

Veřejnost si PMS nejvíce spojuje s výkonem trestu obecně prospěšných prací. O co přesně zde jde?

Trest obecně prospěšných prací je v tuto chvíli nejčastěji ukládaným trestem. A troufám si řícti, že z velké míry i zásluhou naší práce. Obecně prospěšné práce jsou zakotveny v trestním zákoníku od roku 1996. Do vzniku PMS se však prakticky neukládaly. V tu dobu neměl výkon trestu kdo kontrolovat, nikdo se nestaral o komunikaci s poskytovateli. Ve zkratce jde u trestu obecně prospěšných prací o to, že odsouzený je povinen v určité lhůtě odpracovat zdarma soudem stanovené penzum hodin v rozmezí 50 až 400 pro některou obecně prospěšnou společnost. Oproti trestu odnětí svobody přinášejí obecně prospěšné práce řadu výhod.

Můžete být konkrétnější?

Pro samotnou společnost je výhodou to, že nemusí platit pobyt odsouzeného ve věznici, který stojí daňové poplatníky více než 800 korun denně. Pachatelé pak dostanou šanci žít na svobodě a v případě, že trest odpracují, nemusejí do vězení a věc je jim vymazána z Rejstříku trestů. Naopak, když to nefunguje, pachatel si jde za každé dvě neodpracované hodiny na den sednout do vězení. Tento trest by měl být výhodný i pro samotné poskytovatele, kteří mají užitek z práce odsouzených.

Jakou roli v tom všem hraje PMS?

Především jsme prostředníkem mezi soudy a poskytovateli. Dále pak podle druhu trestné činnosti a kriminální minulosti vybíráme pro konkrétního pachatele vhodnou instituci. Je jasné, že recidivistu nebo zloděje nepošleme pracovat do školy. V neposlední řadě pak kontrolujeme výkon tohoto trestu a v případě, že ne vše funguje, jak má, signalizujeme soudu problémy a navrhujeme přeměnu tohoto trestu. To znamená, že podle našeho mínění si daný pachatel nezasloužil alternativní trest, nepřistupuje k němu řádně a soud by jej měl poslat do vězení. I tady nesmíme zapomenout na práci s obětí. Pokud je součástí trestu povinnost nahradit škodu, kontaktujeme poškozeného a informujeme ho o jeho právech a postupech k dosažení svých nároků.

V souvislosti se školami jste zmínila i poskytovatele. Jaké další instituce mohou využít práce odsouzených?

Obecně jde o prospěšné společnosti, které negenerují zisk. Kromě městských a obecních úřadů jde například o školy a školky, charitativní, náboženské a jiné neziskové organizace. Z dalších institucí, se kterými velmi dobře spolupracujeme, bych jmenovala například Armádu spásy nebo Centrum drogové pomoci v Havířově. Díky nim se nám daří umísťovat problematické odsouzené, bezdomovce a drogově závislé.

Když byste na závěr měla zhodnotit celé šestileté období fungování PMS, co se podle vás ve vašem regionu daří?

Kromě už zmíněného masivního vstupu do přípravného řízení především u mladistvých jsem moc ráda, že se nám povedlo zřídit pobočku našeho střediska v Karviné. Pracujeme často i se sociálně hodně slabými lidmi a ti z Karviné nebo z Bohumína od roku 2003 nemusejí vážit dlouhou, a pro ně i finančně náročnou cestu do Havířova. Dále mě těší, že jsme se především v posledních letech dostali do povědomí odborné veřejnosti, která nás již z větší části bere jako svého partnera. Na závěr bych opět zdůraznila práci s oběťmi trestných činů, které se snažíme věnovat velkou pozornost.

V čem naopak vidíte ještě rezervy?

Lhala bych, kdybych vám odpověděla, že je vše ideální a vše funguje. Pochopitelně stále je a bude co zlepšovat. Nerada bych, aby to vyznělo jako fráze, ale všichni, kteří se v trestní justici pohybujeme, soudci, státní zástupci, policisté i pracovníci PMS, bychom měli spolu více komunikovat, naslouchat si a vzájemně se respektovat. Jsem přesvědčena o tom, že jedině tak můžeme zajistit, aby se lidé cítili bezpečněji a v případě, že už se dostanou do problému se zákonem nebo se stanou obětí trestné činnosti, budou vědět, kam se obrátit o pomoc nebo radu.