Pocítil jste na vlastní kůži duševní potíže?
Ano, to bych asi nebyl psycholog.

O co se jednalo?
Byl jsem neurotické dítě. Koktal jsem, velmi dobře si pamatuji a mám v hlavě ještě dnes, jak se mi děti smály a říkaly: vykoktej se nejdřív do hrníčku a potom mluv. Dětství jako takové jsem měl šťastné, ale pak přišla další etapa vztahů a zase mi chvíli nebylo dobře. Po studiích psychologie jsem byl několik let v psychoanalytické psychoterapii, kde jsem si zažil velké depky právě kvůli zapouzdření věcí, které se mi odehrály v životě.

Musel jste brát antidepresiva?
Nemusel. Místo medikace jsem měl intenzivní kontakt s psychoterapeutem, který na mě dohlížel. Když jsem vylezl z té černé díry můj sebeobraz se přeskládal, pak jsem v zrcadle viděl někoho jiného, svobodnějšího. Ten proces je ale dost bolestivý.

JAK POZNAT, ŽE MÁ DÍTĚ PROBLÉMY? Poradí psycholog Přemysl Mikoláš:

Děti, které trpí úzkostí nebo depresí, často používají větu: „Ale ty vůbec nevíš, jak mi je, nedokážeš si to představit.“ Dokáže si to představit psychiatr, nebo vy? Rozumíte tomuto volání o pomoc?
Předpokládám, že po té zkušenosti, kterou za sebou mám, ano. Odborníci by si to měli umět představit a myslím, že mnoho z nich podobnou zkušenost má. Měli by mít zásadní zkušenost s tím, že se potkali sami se sebou.

Jenže ten, kdo neví a často si ani neumí představit, jsou rodiče.
Samozřejmě že neví, a je to v pořádku. To je ten základní rozdíl mezi pomáhající profesí a rodičovstvím. Já jako rodič taky někdy nevím a moje profese mi to spíše komplikuje. Úkol rodičů je hlavně se zajímat. Něco se dozvědět. Rozhodně bych jim nedával nálepky necitliví. Někdo si vůbec stavy, jako jsou úzkosti, deprese či určité uvědomění, ve svém vývoji prostě neprojde. Ty obranné mechanismy fungují u každého jinak.

VIDEO: Co dělat, když rodiče bagatelizují problémy svých dětí?

Klinický psycholog a psychoterapeut Daniel Krejcar | Video: Deník/Bohumila Čiháková

Nedávný výzkum Národního monitoringu duševního zdraví dětí ve spolupráci se školní inspekcí ukázal, že 40 procent z šesti tisíc žáků devátých tříd vykazuje známky střední až těžké deprese a 30 procent má problém s úzkostmi. Ten výsledek mi přijde alarmující…
Se vší úctou ke kolegům, kteří ten výzkum dělali, a určitě ho dělali s dobrým úmyslem, jsem trochu nešťastný z toho, jak se ty výsledky podaly a jak se interpretují. Když si představíte, že naše děti chodí do deváté třídy s dalšími pětadvaceti spolužáky a 40 procent z nich má mít střední nebo těžkou depresi, znamenalo by to, že je těch 40 procent dětí na psychiatrickou péči. A to je samozřejmě kravina. Omlouvám se za to slovo, ale není možné, aby deset dětí z pětadvaceti bylo v tu chvíli na hospitalizaci, a to je jenom takový příklad toho, jak se s těmi výsledky ve veřejném prostoru zachází. Osobně jsem se na to ptal sociologa Martina Buchtíka, jestli nejsou u nás či v zahraničí nějaké další výzkumy na podobné téma, a dospěli jsme k tomu, že o ničem nevíme.

Zveličování těch věcí mi vadí už od doby covidu. Jsem členem skupiny MeSES, která se během pandemie dost angažovala, a jsem jednoznačně pro vakcíny i pro prevenci. Byl jsem i pro spoustu opatření, která nebyla populární, ale zároveň jsem absolutně proti vzbuzování paniky, takže 40 procent dětí z logiky věci nemůže mít střední a těžkou depresi v jednu chvíli, to prostě není možné.

Často přemýšlím, co se těmto dětem honí v hlavě, kam až dokáží z úzkosti nebo deprese zajít.
Až k smrti.

PSYCHICKÉ PROBLÉMY. Trpí jimi stále více školáků, někdy to vyústí v sebepoškozování: 

Má sebevražda nějaký předstupeň?
Třeba sebepoškozování. Bohužel jde o jev, který je teď velmi rozšířený. Na západě už to poslední dva roky padá. U nás jsou ale módní věci vždycky se zpožděním. Nemyslím nějak pejorativně módní, ale ve smyslu většinového chování. Sebepoškozování je do velké míry naučený vzorec chování, který se díky sociálním sítím velmi rychle šíří a návody k němu si děti najdou v mobilech. Vrátím se kousek v čase. Když se dnešní dítě řeže do kůže, je to samozřejmě jiné, než když si za nás obarvilo vlasy, udělalo si pankáče, vzalo si bombera a šlo se do parku ožrat. To se v naší generaci v devadesátkách dělalo běžně, jen místo mobilu nám byli inspirací starší spolužáci. Jednalo se o způsob nějakého naučeného chování, které k adolescentnímu věku zkrátka patří. A je to v pořádku - to už ale nejde říct o způsobech chování, které jsou rizikové pro zdraví i pro život.

Je to čas, kdy dítě svěřit do péče odborníkům?
Je to určitě ta chvíle, protože žádný soudný rodič, který má rád své dítě, se nemůže v klidu dívat na to, jak se řeže žiletkou do kůže.

PODCAST: Štědrý den tráví na psychiatrii. Ne všechny děti smí domů, říká Krejcar:

Jaké jsou Vánoce na psychiatrii? | Audio: Deník/Bohumila Čiháková

Jaké děti se k sebepoškozování nejčastěji uchýlí?
Ty, které mají pocit, že jsou nemilované. To je základní linka jejich prožitku. Ať už si to uvědomují, nebo si to spíš neuvědomují dlouhou dobu. Proto se pak v péči psychologa snažíme, aby si uvědomovaly, co je vlastně zdroj neštěstí a napětí, které pak vede k tomu, že si ubližují. Sebepoškozování jako takové je totiž jenom symptom.

Najít dobrého psychologa nebo psychiatra je dnes přitom velmi obtížné.
V ideálním světě by to mělo fungovat takto: Člověk navštíví lékaře, vzdělaného psychiatra s psychoterapeutickým a psychologickým vzděláním, který je schopen posoudit zdravotní stav po stránce somatické i psychické. Třeba toho pořezaného dítěte. Určí pak míru závažnosti problému a doporučí následnou péči.

V dokonalém světě ale nežijeme.
Nežijeme a nebudeme. A otázkou je, jestli vůbec chceme. Protože takto kvalifikovaný lékař by čelil dlouhému a drahému vzdělání. Takže málo kdo toto vzdělávání absolvuje. V našem centru jsme to udělali opačně. To přicházející dítě nebo mladého člověka vidí nejdřív psycholog a až poté, co on usoudí, že stav je závažnější, se objednává k psychiatrovi.

LINKA BEZPEČÍ. Krizová interventka Hana Petráková už přes dvacet let pomáhá a zachraňuje děti:

Co vás vlastně vedlo k tomu nové psychoterapeutické centrum Nákel založit?
Už mě nebavilo nadávat u piva na to, jak u nás ta situace vypadá. Vzpomínám si, jak jsem volal pěti kolegům do Olomouce a žádal o termín pro psychicky nemocné dítě a oni mi opakovaně říkali, že mi nedají termín z důvodu přeplněné kapacity. Zavolal jsem do Brna a situace byla stejně zoufalá. Termín jsem nedostal ani pro někoho, kdo je nezachycený. To znamená, že není v žádné léčbě. Ordinace psychiatrů a psychologů jsou opravdu plné a oni nemají kapacitu na přijímání dalších klientů. Tak jsme se u toho piva ještě s dalšími kolegy rozhodli, že založíme vlastní dětské centrum Nákel. Od pojišťovny jsme po předložení všech podkladů a projektu dostali zelenou.

Pro jak staré děti je centrum Nákel k dispozici?
Věnujeme se dětem od dvanácti do šestadvaceti let. Horní hranice je volnější, jde o to, aby to byli mladí lidé ještě závislí na rodičích nebo systému.

ANKETA: Jaká je podle vás současná generace mladých? 


Nahrává se anketa ...

Jak dlouhá je čekací doba a s jakými problémy se na vás mohou děti a jejich rodiče obracet?
Naše myšlenka je, že máme vždy prostor pro přijetí kohokoliv ve zmíněné kategorii, kdo nám zavolá a potřebuje naši péči, protože je v ohrožení a není zachycený. Tedy nemá svého psychiatra a ani klinického psychologa. Takto jsme si to museli definovat, aby fronta byla únosná. Takže u nás každý, kdo zavolá, dostane termín do čtrnácti dnů. Jde o unikát, protože k nám volají lidé, kteří se měsíce snaží někam dostat a když už dostanou termín, tak nejdříve za tři a více měsíců. Nebo vůbec.

Situace je aktuálně taková, že když najdete doma pořezanou dceru nebo syna, máte dvě možnosti. Odvézt potomka někam na akutní příjem do velké nemocnice, kde vám příjmový lékař řekne, že stav je vážný, to znamená dítě je ohroženo na životě, a najde pro ně lůžko… anebo vám řekne, že ten stav není tak strašný a že to zvládnete doma -  tady máte základní medikaci a najděte si ambulantní péči. Nebo je druhá možnost, doma sami vyhodnotíte, že vaše pořezané dítě na tom není tak špatně, nikam s ním nepojedete a budete sami zkoušet sehnat ambulantní, psychiatrickou nebo aspoň psychologickou péči.

Ani jedna varianta asi není ideální.
Myslím, že většina rodičů se obrátí na lékaře. Ono to často na doktora vůbec není, ale to uvažování takové často je. Chci tedy vyzvat, aby se rodiče nebáli kontaktovat i klinické psychology. Není nutné prostě hned hledat psychiatra, který je zasekaný a nemá kapacitu na další pacienty. Vhání mi to slzy do očí, když si uvědomím, že ne každý má kamarády ve zdravotnictví, nebo pomyslím na ty, kteří bydlí někde na vesnici a mají takto nešťastnou dceru nebo syna… rodiče jsou z toho v háji a nemůžou nic. Takže cíl centra je, aby se dospělým a dětem dostalo rychlé konzultace, při níž sice nedojde k vyléčení toho potomka, ale dojde k diagnostice a na základě ní k poučení rodičů, aby se mohli dobrat nějaké péče. Dětem zajistíme několik sezení a skupinové aktivity, kde je významný kontakt a vědomí, že slyší i jiné děti, které mají podobné potíže. Můžeme ty mladé lidi a děti podržet tak dlouho, než najdou tu dlouhodobou ambulantní péči. Občas se ukáže, že jim tohle stačilo.

Hradí léčbu ve vašem centru pojišťovna?
Ano. Máme smlouvy se zdravotními pojišťovnami.

DUŠEVNÍ NAPĚTÍ. Psychické potíže děti čím dál častěji řeší sebepoškozováním:

Co vlastně děti nejvíce trápí?
Deprese, úzkosti, pocit ztracenosti ve světě, pocity neporozumění okolní. Chci ale říct, že to neznamená, že jsou dnešní děti a mladí dospělí nemocnější, než jsme byli my nebo než byli naši rodiče. Já jsem přesvědčený o tom, že nejsou nemocnější. Pouze došlo k velké změně v tom, že podobné věci už nejsou tabu. O tom, že existují úzkosti, deprese, depresivní období nebo depresivní prožívání a že je docela fajn, když člověk jde pro nějakou pomoc, se zkrátka víc mluví. Chci tím říct, že moje máma pravděpodobně měla taky velké úzkosti, jenom nevěděla, že to existuje. Ten základní rozdíl je, že jsme se jako společnost posunuli na vyšší úroveň, že jsme schopní potíže tohoto typu detekovat.

Hodně se toho svádí na sociální sítě, kde je svět nastavený úplně jinak. Dívky se srovnávají, touží po dokonalosti a když jí nedosáhnou, niterní bolest přebíjí bolestí fyzickou. Sebepoškozují se. Zakázal byste sociální sítě?
To by mi muselo asi přeskočit. Samozřejmě že nezakázal. Ani bych nedoporučoval nikomu, aby jako rodič mluvil o sociálních sítích jako o zlu. Žijeme v době nějaké další revoluce. Úkol nás a naší generace je, aby se zvyšovala míra porozumění tomu, co se děje, co to vlastně znamená a co ten nástroj dovede. A to je samozřejmě to nejtěžší - riziko netkví v sociálních sítích, ale v tom, že je neumíme používat. Celé to míří na naše pudy, oslovuje to proudy, které úplně neřídí rozum ani vzdělání. Zkrátka je to něčím přitažlivé.

A omezit dětem přístup na TikTok nebo Instagram je taky hloupost?
Myslím, že ne. V legislativě je to zakázané do dvanácti let. Je to podobná logika, jako že se nemá kouřit a pít alkohol, dokud není dítě plnoleté. Kdyby nebyla tato pravidla, jako civilizace bychom se rozpadli, takže já jsem pro hovořit o tom, že to není dovoleno, neboť úroveň jedince jeho vývoje neodpovídá tomu, co by na těchto sítích mohl dělat.

Mnoho lidí, někdy přímo i rodičů, má tendence deprese a úzkostné stavy u dětí zlehčovat. Za řezání dostanou často nařezáno či seřváno.
Takovéto reakce jsou známkou vlastního strachu z pocitu bezmoci. Jinými slovy, takhle se chovají rodiče, kteří jsou nejistí a vnitřně bezmocní. Je to pro ně obranná reakce, kdy vypadají sice velmi silní, ale někde za tím je jen neschopnost se s tím jevem a se svými rodičovskými pocity bezmoci potkat.

BOLAVÁ DUŠE. Mnoho rodičů nevěří, že ke zvládnutí psychických poruch svých potomků může přispět psychoterapie:

Je to i vytížením nebo malým zájmem rodičů?
Problém je zkrátka v tom, že máme mnohem méně společných aktivit, trávíme společně mnohem méně času. Kdo z nás chodí s dětmi ve městech okopávat o víkendech záhonky? Nebo kdo z nás nutí děti, aby mu pomáhaly při práci anebo při vaření? Ten čas, který se trávil společnou prací se strašně zmenšil, zvlášť v městském způsobu života, a tím pádem se strašně snížila možnost s tím člověkem být. Zúžilo se to jen na společnou večeři, a to ještě v tom lepším případě. A teď si představte situaci: v sedm se sejdete u stolu. Sedí tam znavený rodič se znaveným dítětem, protože i ty požadavky na děti ve škole jsou vyšší než před čtyřiceti lety… a tak tam sedí dva unavené subjekty, které o sobě mají něco říkat. Takže já bych doporučoval společně okopávat ty záhonky.

Psychický nápor dopadá silně i na rodiče, kteří sami nakonec často končí v péči odborníků. Jak se z toho doslova nezbláznit?
Když na mě jdou takovéto stavy, snažím se být se svými dětmi víc. Ať už okopávat záhonky, nebo jít na výlet, zmrzlinu nebo oběd. Prostě být s nimi víc, protože tím kontaktem minimálně dostanu nějaký typ informací, které mi pomůžou z té základní bezmoci a beznaděje. Ta totiž často vychází z nevědění a z neporozumění tomu, co se dítěti děje. To je tedy první krok. No a druhý krok, který bych udělal, kdyby moje dítě onemocnělo nebo vykazovalo známky vypadávání z jeho sociálních povinností či nějaké příznaky sebepoškozování nebo depresivního chování, by byla porada s kamarády, kteří mají stejně staré děti. Jestli něco podobného nezažili a jenom nám to neřekli. Je dobré využít svoji sociální skupinu. A když se ukáže, že to nepomáhá a věc se nelepší, pak doporučuju vyhledat odborníka.

close Klinický psycholog a psychoterapeut Daniel Krejcar info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Klinický psycholog a psychoterapeut Daniel Krejcar

Přemýšlím, co bude dál. Mohou mít dnešní potíže na mladou generaci i dlouhodobé dopady, třeba za dvacet třicet let?
To je složitá otázka. Důvod křehkosti mladých tkví v tom, že zkrátka něco nefunguje ve vztazích. Rodiče moc pracují, málo se věnují svým dětem, a oni si myslí, že je nemají rádi. Nebo rozvod, děti ho vnímají tak, že odchází jeden rodič od nich nebo kvůli nim. V překladu: nestáli jsme mu za to zůstat doma, protože kdybychom mu za to stáli, tak přeci neodejde. To jsou poměrně jednoduché mechanismy, které se potom ukáží v té psychoterapeutické léčbě.

V generaci mých rodičů se třeba daleko víc k výchově používal pásek nebo se dávaly tresty typu zaracha a další, které si už dneska neumíme moc představit. S tou generací něco udělaly. Například otec mojí ženy byl přísný, a moje žena s tou přísností má teď trochu větší problém, protože jí to dělalo zle. No a pak z toho zase vylezou ty generace sněhových vloček. My se následně divíme, že jsme naučili děti citlivosti a schopnosti formulovat své potřeby. Ve škole je také učí zacházet s tím, co je napadá a co si myslí, nikoliv memorovat látku a říkat, jak ty věci jsou. Vychováváme citlivé asertivní osobnosti, které jsou zvyklé, že Já je pojem, za který stojí se bít, protože nepřijde ani pásek ani trest. A když tyto děti dospějí, přijdou do korporátu nebo fungujících firem a chceme, aby fungovaly na základě nějakých pravidel a plnily základ své role, tak se místo plnění začnou ptát proč…

Nedávno jsem zahlédla fotky a k tomu přiložený text z psychiatrické léčebny v Lounech. Bylo tam temno. Na oknech mříže. Nevybavené prostory, strohé zdi, zašupovací dveře na toaletu bez zámku. Omezení přístupu k mobilu, hodnocení dětí a samotka, kde zavírají ty problémové. Je to léčba šokem?
Nevidím žádný smysl v tom, aby někdo léčil děti šokem. Takovýchto případů jsou naštěstí jednotky v republice. Jsou ostudou našeho oboru a naší společnosti.

DĚTSKÁ KRIMINALITA. Agrese při sporech mezi dětmi přibývá:

Jak je možné, že se do podobných prostor zavírají nebo posílají léčit děti s depresí či úzkostí?
Je to systémový problém a do velké míry podfinancování oboru. Já věřím tomu, že ředitelka lounské psychiatrické nemocnice by tam ráda nasypala hodně peněz a udělala z toho hezčí oddělení.

Kdo to může změnit?
Politici, ať už v exekutivě nebo v zákonodárství. Více než tři roky se angažuji v jakési oborové politice. Snažíme se s kolegy vytvořit podklady pro konkrétní změny zákonů a vidím problém našeho oboru v nás samotných. Léčíme pacienty a vyděláváme si tím, ale už nemáme energii a entuziasmus na to, aby se dělalo i něco smysluplného navíc. Třeba vytvořily podklady, které ti politici potom přetaví v nějakou legislativu, co by nedovolila, aby Louny vypadaly takto.

Vy jste pět let pracoval jako vedoucí klinický psycholog v Bohnicích. Co v léčebně děti čeká, jak vypadá pobyt za zavřenými dveřmi a jaká jsou tam pravidla?
Teď jsem se upřímně pousmál, protože bohnické dětské oddělení je zrekonstruované a moc hezké. Úplný opak toho, co jste viděla na té fotce. Je to podle mě oddělení z konce dvacátého století, ale pořád hodně dobré na to jednadvacáté. Já bych tam své dítě klidně a bez obav či předsudků poslal. Je tam kvalifikovaný personál, kterého je samozřejmě míň, než by ho mělo být, ale to je zase problém systému. To znamená, ta péče by mohla být intenzivnější, ale když už je, tak je kvalitní.

Nedávno jsme tu měli období vánočních svátků, zůstávají děti na psychiatrii i v tyto dny?
Některé bohužel ano. Cílem personálu sice je, aby na Vánoce nebyl nikdo z dětí v nemocnici. Někdy je to ale bohužel nutné.

A když děti na psychiatrii zůstanou, zpívají koledy, dostanou dárek, spolknou antidepresiva a jdou spát?
V kostce ano. Kolegové, kteří tam pracují, se to snaží udělat dětem hezké. Jsou tam sestřičky, doktor a všichni to chtějí mít fajn a ŠŠtědrý večer strávit, jak nejlíp můžou a jak jim to prostředí a ten jejich stav dovolí. Ale přesto přetrvává snaha, aby se těch deset nebo dvacet procent dětí, které nemohou být doma více dní, dostalo domů třeba aspoň na den… aby se třeba večer zase vrátily, protože ne pro každého je ten domov lehký.

STŘEDOŠKOLÁCI A DEPRESE. Duševní zdraví současných dospívajících se v Evropské unii už několik let rapidně zhoršuje:

Mohou si děti na hospitalizaci vytvořit závislost?
Mohou a vytvářejí. Tento jev se vyskytuje i u dospělých. Je to relativně časté a je to i jev, který nám začíná dělat potíže na lůžkách. Dětí, které vědí, jak se vrátit do nemocnice a jak se tam udržet, je totiž bohužel čím dál tím víc. Jinými slovy: oni vědí, co mají říct. Vědí, jak se mají chovat, aby nebyli propuštěni.

Pak tady je další problém. Když se děti po hospitalizaci a s medikací vrátí do školy, učitelé nevědí, co s nimi je a jak se k nim dál chovat. Komunikuje v tuto chvíli třeba škola nějak s lékaři nebo psychology?
Je dobré a důležité mít na škole školního psychologa, což se stává už dost standardem. Školní psycholog není sice klinik, ale je vzdělán a měl by vědět, jak a kdy oslovit kliniky. Měl by být tím mezičlánkem mezi školou a klinickou péčí. Od toho tam také je. Kromě těch akutních věcí, které vyřeší na místě, by měl také umět rozpoznat probém a  zároveň informovat učitele na základě toho, co o dítěti ví.

Říká se, že naděje umírá poslední. Kde naději vidíte vy?
Já ji vidím všude. Jsem prostě nezlomný idealista.