Deset žen a dva muži, které oslovila Šárka Stříbrská, žijí na úplně odlišných koutech zeměkoule, jedno ale mají společné: jsou přesvědčeni o tom, že je to se světem vážně nahnuté. A to tak moc, že do něj nechtějí přivést další děti. Když si o tom s lidmi z Velké Británie, Nového Zélandu nebo Portugalska povídala dnes 27letá žena z Prahy, zjistila, že je to tak trochu také její téma. Možná i toto osobní zaujetí přesvědčilo komisaře 3. ročníku Czech Envi Thesis, že si letos zlato v tomto klání vysokoškolských prací z oblasti životního prostředí zaslouží právě ta Šárčina.

Vánoční zázrak: Na urgentním příjmu porodila maminka, nevěděla, že je těhotná
Vánoční zázrak: Žena přišla do nemocnice s bolestmi. Netušila, že je těhotná

Dobrovolná bezdětnost není ve společenskovědních kruzích novum. Ale kromě jednoho výzkumu v USA se o ní zatím nepsalo v souvislosti s klimatickou krizí. Studentka se ale do průkopnického tématu zakousla i proto, že o bezdětnosti sama uvažuje. „Nejsem si jistá, jestli chci mít děti,“ připouští tichým hlasem sympatická blondýnka v kavárně. Ale dodává, že to ještě nemá uzavřené. Na rozdíl od většiny informátorů, které pro svůj výzkum našla v environmentálně zaměřených skupinách na Facebooku.

Šárka StříbrskáŠárka StříbrskáZdroj: Deník/Jaroslav BalvínDetailní videohovory s nimi jí poodhalily, že silně ekologicky založení lidé odmítají potomky ze dvou protichůdných důvodů. Ti z první skupiny chtějí důsledky globálního oteplování aspoň trochu zmírnit tím, že nezplodí dalšího člověka, který za sebou bude nechávat nesmazatelnou uhlíkovou stopu. Zatímco těm druhým záleží spíš než na osudu země na dětech. Které ale nikdy mít nebudou, protože jim nechtějí přichystat život na planetě, již podle nich čeká temná budoucnost.

Lidé z první skupiny někdy své rozhodnutí zdůvodňují tím, že na zemi toho už teď není dost pro všechny. „Jestliže máme omezené zdroje, měli bychom se tomu podřídit,“ myslí si 29letý George. Další si neberou servítky s lidmi za to, jak se na planetě podepsali. „Náš druh všechno ničí. A tak chci, aby vyhynul,“ řekla Šárce 34letá Margaret. Tato žena plození považuje doslova za zločin. A pokud chtějí lidé děti, radí jim, aby radši adoptovali ty, které už se narodili a rodiče se k nim nemají.

Dobrovolná sterilizace

Druhý typ Šárčiných informátorů se k lidem nestavěl tak radikálně. Děti by třeba i rádi měli a rozhodnutí je nikdy neporodit je někdy i bolí. Ale prostě nemůžou jinak. „Nemůžeš o někom říkat, že ho miluješ, a udělat mu tohle,“ je přesvědčen 35letý Kevin. Čímž míní přivést dítě na svět, řítící se podle něj do záhuby, podobně jako o tom smýšlejí další zpovídaní lidé. „Představ si, co se bude dít za 50 let. Starosti o přírodní zdroje, vodu a jídlo, to bude normální,“ vykládal ve videohovoru studentce.

Ta hovořila i s těmi, kdo si chtěli plánovanou bezdětnost pojistit dobrovolnou sterilizací. Některé ženy pod 30 nebo kolem tohoto věku to ale úplně definitivně vyřešené neměly. Jenže ani ne tak kvůli sobě, jako kvůli tlaku nejbližšího okolí. Hlavně rodiče s tím, že děti mít budou, automaticky počítají. „Pro takové lidi byl náš rozhovor trochu terapie. Byli rádi, když jsem jim řekla, že o tom zdaleka takhle neuvažují sami,“ popisuje autorka úspěšné práce, kterou letos obhájila na Karlově univerzitě.

Popíjení alkoholu v těhotenství může vést k celému spektru zdravotních problémů souhrnně nazývaných fetální alkoholové poruchy
Alkohol v těhotenství? Nevratně mění mozek plodu, ovlivňuje i vzhled dítěte

Vítězství v soutěži Czech Envi Thesis Šárku překvapilo, pro konkurenční práce má totiž jen slova obdivu. Mezi pět favoritních se dostalo třeba téma, jak vnímají klimatickou krizi nevidomí, nebo práce o ilegálním trhu s ptáky loskutáky. Exministra životního prostředí Bedřicha Moldana a další členy odborné komise ale při finálové on-line prezentaci 2. prosince nejvíc zaujala Šárčina práce.

S vlastním dilematem ale Šárce, která pochází ze dvou dětí, nakonec její výzkum příliš nepomohl. „Pořád se to ve mně střídá,“ říká na to, jestli ona sama bude mít děti, nebo ne. „Pořád to nemůžu říct jistě. Přemýšlím o tom ale spíš z pohledu druhé skupiny, kterou jsem zkoumala: mám také starosti o to, jak to tady bude vypadat a co by tu dělaly moje děti. Jsem v tom docela velký pesimista. Naštěstí nejsem ještě v bodu, že se musím rozhodnout definitivně. Říkám si ale, že to jednou budu vědět. Snad,“ uzavírá.