Kliknutím zvětšíte"Vydal i Lídu, děvče pevné a statečné, které ho mělo rádo. Stačilo několik ran, aby řekl polovinu toho všeho. A když už byl přesvědčen, že jsem mrtev a že už se nebude muset nikomu zodpovídat, dopověděl všechno ostatní," sepsal Julius Fučík do několika motáků své Reportáže psané na oprátce tvrdý odsudek svého nejbližšího odbojového spolupracovníka Jaroslava Klecana.
Zazlíval mu, že bezprostředně po jejich společném zatčení, k němuž došlo 24. dubna 1942 v bytě manželů Jelínkových v pražských Nuslích, začal Klecan na gestapu vypovídat.
Zmiňovanou Lídou byla právě Ludmila Plachá, v té době spolupracovnice obou mužů, do Klecana navíc zamilovaná. Na rozdíl od nich válku přežila. Ve Fučíkově Reportáži se její jméno objevuje na řadě míst. Kdo byla tato mladá žena a jaké byly její další osudy?
Sen o herectví a hrdinovi
O herectví snila Ludmila Plachá již od raného mládí, hrála ochotnicky divadlo. Zkoušky na konzervatoř ale složila až po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. V té době žila v Praze ve společné domácnosti se sestrou Josefou a švagrem Václavem Baxou.
Právě tam se seznámila také s Juliem Fučíkem, komunistickým funkcionářem a novinářem žijícím v ilegalitě, který měl od září 1940 u Baxů svůj tajný byt, kde s přestávkami pobýval až do svého zatčení na konspirační schůzce u Jelínkových.
"Přišel jsem k Baxům poprvé večer. Byla doma jen Jožka (Josefa Baxová, pozn. red.) a drobné stvožení s pohyblivýma očima, kterému říkali Lída. Bylo to spíš ještě dítě, zvědavě pokukující po mém plnovousu a spokojené, že se mu do bytu dostává nějaká nová zajímavost, kterou se bude snad chvíli moci bavit. Spřátelili jsme se rychle," napsal v Reportáži o svém prvním setkání s Ludmilou Plachou Fučík, jenž v té době vystupoval pod ilegálním jménem profesor Horák a maskoval se obří bradkou, která přitahovala pozornost už zdálky.
Podle svých slov se stal dívčiným důvěrníkem a rozhodčím ve sporech, které občas měla se svou sestrou a jejím mužem. Mladou dívku navíc musela odbojová činnost přitahovat již z romantických důvodů, takže začala dělat Fučíkovi spojku a průvodkyni.
"Provázela mne, když jsem poprvé po půl roce vyšel z bytu, abych se prošel. Starší, kulhající pán byl méně nápadný, šel-li se svou dcerkou, než kdyby byl šel sám. Každý se podívá spíše po ní než po něm. Proto šla se mnou i na druhou procházku, proto šla se mnou i na první ilegální schůzku, proto šla se mnou i do prvního ilegálního bytu. A tak se to - jak teď říká obžaloba - vyvinulo samo sebou: stala se mou spojkou," popisoval to Fučík
V roce 1941 se Plachá sblížila s dalším odbojářem, sedmadvacetiletým Jaroslavem Klecanem, o jedenáct let mladším než Fučík. Zapůsobil na ni jak svým zjevem, tak i "hrdinskou minulostí".
Z Kladna do Prahy přes Španělsko a Francii
Předválečný funkcionář organizace komunistické mládeže Klecan odjel na podzim 1937 na doporučení Rudolfa Vetišky, tehdejšího vedoucího představitele krajské KSČ se sídlem v Kladně, do Španělska, aby se tam jako člen nově založeného československého Masarykova praporu zúčastnil občanské války.
Tento prapor, v pořadí třetí složený z československých dobrovolníků, se později stal součástí 15. mezinárodní brigády a v jejím rámci zasáhl do bojů na aragonské frontě. Po rozdělení republikánského území na dvě části zůstala část Masarykova praporu na katalánském území a druhá část sváděla těžké ústupové boje u Valencie.
Klecan zůstal ve Španělsku mezi interbrigadisty do konce roku 1938, od ledna 1939 do května 1941 pak byl internován ve sběrných táborech Gurs a Vernet ve Francii. Tam ho kontaktovala Kominterna (mezinárodní ústředí komunistického hnutí se sídlem v Moskvě), která ho instruovala, aby přešel do Německa. Podle jeho vlastní pozdější výpovědi na gestapu ho vyhledal další bývalý "španělák" z Československa Emil Sirotek, který mu poskytl potřebné kontakty na lidi v Praze, protože s ním počítal pro ilegální komunistickou činnost v protektorátu.
Klecan proto odjel ještě na jaře 1941 na práci do německého Espenheimu u Lipska a koncem září téhož roku tajně překročil protektorátní hranice.
Přes několik komunistických kontaktů se dostal až na konspirační schůzku v bytě Anny Jiráskové na Vinohradech, kde už jej očekával Julius Fučík. Ten mu zařídil ubytování a také mu obstaral falešný průkaz na jméno Vojtěch Horák. Při organizování Národního revolučního výboru inteligence se Klecan stal Fučíkovým pomocníkem a brzy se seznámil i s Lídou Plachou.
Láska ve stínu šibenice
V té době byl Klecan obestřen pověstí hrdiny, která na mladou dívku nutně zapůsobila. "Měl už za sebou kus práce a dovedl o ní dobře mluvit. Imponoval jí. Snad nerozeznala pravé jádro, ale v tomto případě jsem je nerozeznal ani já. Důležité bylo, že jí svou prací, svým zjevným přesvědčením byl už bližší než jiní chlapci," píše o seznámení obou mladých lidí v reportáži Fučík.
Plachá se do Klecana zamilovala, odstěhovala se od své sestry a nastěhovala se ke Klecanovi do jeho ilegálního bytu v pražské Holandské ulici.
Současně působila jako spojka obou mužů; zprostředkovávala například kontakt mezi Fučíkem a dalším členem ilegálního vedení Komunistické strany Československa Janem Zikou, který jako jediný člen 1. ilegálního ústředního výboru KSČ unikl v únoru 1941 zátahu gestapa, jež všechny ostatní členy tohoto výboru pozatýkalo.
Fučík navázal se Zikou kontakt někdy po 1. květnu 1941, kdy se o sobě dozvěděli díky vydání ilegálních tiskovin k "1. máji". Zika vytvořil II. ilegální komunistické ústředí, jež pak v únoru 1942 přijalo Ludmilu Plachou za členku strany.
Podle Fučíka začala po tomto aktu Plachá dostávat nejnebezpečnější úkoly v podobě varování ohrožených odbojářů a navazování ztracených spojení. Důvodem bylo, že díky svému dívčímu vzhledu nebyla nápadná.
Slavné zatčení
Dne 24. dubna 1942 došlo v bytě manželů Jelínkových k mnohokrát mediálně propíranému Fučíkovu a Klecanovu zatčení, při němž byli kromě nich a Jelínkových zadrženi také Riva Friedová, později Krieglová, se svým prvním manželem Pavlem Friedem.
Podle textu Fučíkovy Reportáže vyčetl Fučík po svém příchodu Friedovým, že nedodrželi pravidla konspirace. Riva Krieglová, která jako jediná ze zatčených přežila, odmítala, že by něco takového pronesl.
Podle interview, které Krieglová poskytla novinám v roce 1963 a jež cituje kniha Reportáž psaná na oprátce - První úplné, kritické a komentované vydání z roku 1995, to prý byli naopak účastníci schůzky, kdo vybízel Fučíka, aby změnil svou masku, která byla příliš nápadná. Dlužno ale dodat, že v jejím vůbec prvním, nejautentičtějším, rukou psaném svědectví, pocházejícím ještě z roku 1945, tato její výhrada chybí.
Fučík také po vstupu gestapa do bytu nestřílel, přestože měl dvě pistole a při vstupu gestapáků do bytu se jim ocitl za zády. Pistole místo toho zastrčil do postele. V Reportáži to vysvětloval obavou o životy ostatních odbojářů v místnosti, na gestapu svůj postup zdůvodňoval tím, že považoval za nečestné střelit někoho do zad.
Fučíkův postup se stal základem jeho roztržky s Klecanem - zatímco Fučík obviňoval Klecana ze zrady, protože ten začal na gestapu takřka okamžitě vypovídat o jménech spolupracovníků, Klecan ho napadal, že kdyby střílel, nic z pozdějšího dění by se stát nemohlo.
V rukách gestapa
Ludmila Plachá byla poprvé zatčena tři dny po razii u Jelínků, 27. dubna 1942, a to na základě Klecanovy výpovědi. Tehdy ji ale vyšetřující komisař Josef Böhm po konfrontaci s Klecanem opět propustil, s povinností se každý týden hlásit. Zatčený odbojář se následně pokoušel svou milenku krýt a tvrdil, že o jeho odbojové činnosti ani o Fučíkovi nic nevěděla.
Gestapo se ale nedalo úplně ošálit a dne 22. května 1942 zatklo Plachou při jejím povinném dostavení se definitivně. Přiznala, že doprovázela Fučíka na různé schůzky nebo vyřizovala jeho či Klecanovy vzkazy, ale tvrdila, že nevěděla nic o jejich protistátním charakteru.
V tom ji kryli i oba muži, kteří jinak na sebe vzájemně útočili. Vyšetřovatelé nicméně soudili, že Plachá musela přinejmenším po čase poznat, o co jde.
Souzená byla spolu s Fučíkem a Klecanem 25. srpna 1943 v Berlíně. Zatímco oba muži dostali trest smrti, ji soud vrátil pražskému gestapu, které ji poslalo do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde se dočkala osvobození.
Konečně herečkou
Po válce si konečně splnila svůj sen o herecké dráze. Po soukromém proškolení herečkami Národního divadla Evou Vrchlickou a Boženou Půlpánovou nastoupila jako host do divadla Větrník a od roku 1946 začala nastálo působit v Divadle pod Plachtou herce a principála Jindřicha Plachty, s nímž se pravděpodobně znala ještě z války - byl to totiž právě Plachta, kdo spolu s dalšími ukrýval za protektorátu ve svém bytě Jana Ziku.
Plachtův soubor byl v roce 1947 začleněn do Divadla 5. května v Praze, které se v roce 1948 spojilo s Národním divadlem. V něm pak Plachá hrála dalších 40 let až do roku 1988, kdy už byl v důchodu. S přibývajícími léty se její specialitou staly menší role starších žen.
Z Národního divadla pocházel také její manžel herec a rovněž aktivní komunista Zdeněk Šavrda, jehož druhou ženou se stala a zůstala s ním až do jeho smrti v roce 1982.
Významným způsobem se podílela na rozvoji poválečné rozhlasové dramatické tvorby, kde mimo jiné sehrála i samu sebe v dramatizaci Fučíkova života nazvané "Lidé, bděte!" a odvysílané v roce 1951. Rovněž s rozhlasem a později s dabingem spolupracovala až do 80. let.
Ve filmu a v televizi vytvářela spíše epizodní postavy. V 70. letech ji pravděpodobně i díky její minulosti komunistické odbojářky začali častěji vyhledávat a obsazovat režiséři prorežimních historických snímků, které tendenčním způsobem líčily válečné události nebo dění v letech 1948 či 1968 (Sokolovo, Vítězný lid, Tobě hrana zvonit nebude a podobně).
Objevila se ale také v uznávané detektivce Jindřicha Poláka Smrt stopařek - možná si vybavíte dobráckou babičku pronášející větu: "Pane Charvát, my vás nemít", když její soused přikládá v noci do domovního kotle, protože netuší, že tam přikládá oblečení zavražděných dívek.
Její poslední rolí se stala stará pacientka v televizním filmu Městem chodí Mikuláš z roku 1992, natočeným režisérem Karlem Kachyňou podle scénáře Jana Procházky, pocházejícího ještě z 60. let (pozoruhodné na tomto filmu je, že přes reálie roku 1992 se do něj atmosféra a způsob maloměstského života v 60. letech věrně otiskly). Zemřela 14. října 1993.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
