Ve vašem životopisu mě zaujalo, že kulturologii na Filozofické fakultě UK jste začal studovat až v roce 1988, tedy po čtyřicítce. To není běžný věk vysokoškolského studenta.
Já jsem předtím vystudoval ještě Vysokou školu ekonomickou, kterou jsem nezavršil diplomkou a státnicemi, protože jsem v roce 1968 začal hrát. Po roce 1988 jsem měl najednou pocit, že bych ještě měl něco zkusit, ani ne tak kvůli tomu papíru, ale moje žena v tu dobu začala také studovat dálkově produkci na FAMU, a tak jsem se k tomu odhodlal. Na té škole jsem nebyl zdaleka nejstarší, ostatní studenti dálkaři byli většinou lidé zaměstnaní v kulturních institucích, kteří si takzvaně potřebovali dodělat vejšku.

V naší příloze Víkend běží od října seriál témat týkajících se Československa před listopadem 1989. V čísle, ve kterém vyjde tento rozhovor, bude článek o literátech za socialismu. Které z těch, co mohli, ale i z těch, co nesměli vydávat knihy, jste měl rád?
Můj idol byl Karel Poláček, a ten se toho socialismu naštěstí nedožil. Ale z těch, co žili a psali, bych určitě zmínil Jirku Žáčka, se kterým jsem spolupracoval a zhudebnil některé jeho texty. Josef Kainar patřil také k té starší generaci. Z prozaiků jsem samozřejmě četl Bohumila Hrabala a Milana Kunderu, který byl v té době ještě povolený. A k mým oblíbeným autorům patřil Vladimír Páral. Měl jsem rád i filmy, které vznikly podle jeho knih.

Jak s odstupem času vidíte svou roli ve dnech sametové revoluce, do které jste se velmi aktivně zapojil? Udělal byste dnes něco jinak?
Myslím, že ne. Není důvod, proč bych to měl nějak přehodnocovat. Měli jsme pocit, že je potřeba něco udělat, a tak jsme do toho prostě šli. V době, kdy to vypuklo, jsme hráli s kapelou na východním Slovensku. Manželka mi telefonovala do hotelu, co se děje v Praze. Druhý den jsme ukončili turné někde v Humenném, kde jsem řekl, že se připojíme ke stávce, a od té doby jsem v tom jel. Pak mě zvolili předsedou stávkového výboru, napojil jsem se na Občanské fórum a díky tomu jsem se pak dostal do politiky. Když se na to dívám dnes, určitě bych se nechoval jinak.

Dlouhou dobu jste pak ve vrcholné politice zůstal. Změnilo vás to?
Určitě ano. A nejhorší na tom je, že na to přijdete, až když z té politiky odejdete. Ta politická sféra je takovým akváriem, kde máte pocit, že celý svět vnímá jenom to, co vnímáte vy. Jestli zvolíme toho nebo toho, jestli tohle prosadíme… A člověk se hroutí, když to bere vážně. Poctivě se těmi problémy zabývá, trápí se, nespí, začne mluvit takovou tou podivnou řečí a má pocit, že to už ani jinak nejde. Když z toho vyjdete ven, najednou zjistíte, že lidi zajímají úplně jiné věci a že se mluví jinak. Návrat do normálního života a zejména pak do jiné profese je docela krušný.

Kdo vás jako politika držel u toho „normálního“ života?
Především moje žena. Vždycky když jsem přišel domů a začal jsem něco řešit, tak mi říkala: „Prosím tě, hlavně nenáměstkuj!“ Anebo si dodneška pamatuju takové scény, kdy jsme třeba do noci seděli při různých politických jednáních, v jednu ráno jsem přijel domů a žena stála nahoře nad schody v noční košili a ptala se mě: „Tak co jste projednali?“ A já jsem nebyl schopný odpovědět.

Teď jste členem zastupitelstva ve Velké Dobré, kde žijete. Co na zasedáních nejčastěji řešíte?
Jsme obec, která má sedmičlenné zastupitelstvo, já jsem v něm už druhé volební období. Je to úplně jiné než v Praze, kde mám kolegu Honzu Lacinu, se kterým jsem léta dělal Krásný ztráty a který je dnes místostarostou Prahy 6. Tam cítím ty různé politické tlaky a pnutí, viz. socha maršála Koněva. Tady nic takového není. Máme nějaké společné cíle a nějaké případné rozdílné názory na uspořádání světa tu nehrajou roli. Řeší se třeba oprava Karlovarské ulice a na to navazující chodníky, výkupy pozemků, abychom ty chodníky mohli postavit, a tak dále. Možná jediné, na čem se tak úplně neshodneme, jsou dotace. Protože já jsem člověk, který nepodporuje dotační politiku, která je dnes tak rozvinutá, že když chcete něco dělat, nejdříve se ptáte, jestli na to existuje nějaká dotace.

Ještě před listopadem 89 jste zaznamenal zajímavý úspěch. V roce 1988 jste obdržel cenu Melodie za zpěváka roku. Jako jeden z mála jste v nějaké anketě porazil Karla Gotta. Jak na to vzpomínáte?
To byla doby, kdy jsem dospěl k jakémusi vrcholu kariéry. To už jsem měl za sebou tři desky, které jsem udělala s Láďou Kantorem a se kterými se mi po deseti letech v popíku podařilo vrátit na pozici, na které jsem se chtěl vidět. To ocenění pro mne bylo obrovskou satisfakcí.

Neměl jste při návratu k muzice problém s tím, že byste třeba zapomněl hrát na kytaru?
Já jsem nikdy moc necvičil. Když jsem se pak začal věnovat zpívání, dost jsem kytaru zanedbával a bylo to znát. Když se pak objevili hráči jako Luboš Andršt, tak jsem pochopil, že to není moje parketa, a elektrickou kytaru jsem odložil. Pokud jde o zpěv, za dob angažmá v Semaforu v letech 1972 až 1975 jsem chodil na hodiny zpěvu k profesorovi Robertu Rosnerovi, který mi trošku otevřel nějaké obzory. Byl to velice velkorysý člověk, který mi spíše vysvětlil, jak se chovat v určitých situacích, a často jsme spolu vedli hovory, které ani nesouvisely s technikou zpívání. Jak stárnu, hlas se mi mění. Už nemám ty vysoké fistule, které mám ještě na desce Nic ve zlým, nic v dobrým z roku 1987. Tam ještě vřeštím nahoře, dneska už to nedám. Změnila se mi barva hlasu a změnil jsem i způsob skládání. Pouštím se jen tam, kam můžu.

Letos jste potřetí uspořádal festival Krásný ztráty live. Účinkující vybíráte sám?
Ne. Na výběr mám vliv, házím nějaké nápady, ale spolupracuju s Davidem Gaydečkou, což je můj promotér už od roku 2006, a spolu připravujeme ty větší akce. On má tým lidí, kteří dělají festivaly Metronome Festival Prague a United Islands of Prague a vyznají se v mladších kapelách, kde já jsem už úplně mimo. Je to taková kombinace toho, co si přeju já z mně bližších generací, a toho, co dodají oni. Z té mlýnice se pak vybere.

Bude další ročník?
Bude. Letos v srpnu jsme si to slíbili. Mělo by to být 13. a 14. srpna 2020 opět ve Všeticích. Pevně doufám, že to dopadne nejméně stejně dobře jako letos.

21. prosince vás čeká vánoční koncert s Framusem Five. Na co můžeme těšit?
Vánoční koncerty děláme, tuším, už od roku 2000. Dříve to bylo v Divadle Archa, ale asi šest let už jsme ve Foru Karlín. Těšit se můžete na průřez repertoárem, jak už to bývá snad u všech kolegů mé generace. Ale navíc budeme mít hosty, a tím se to liší od běžných koncertů. Vždycky se snažím, aby tam byl někdo, kdo reprezentuje nějakou zavedenou a ověřenou hodnotu a kdo má blízko k muzice, kterou děláme s Framus Five. A potom někdo mladší, u koho cítím jistou přidanou hodnotu.

Vy už jste to určitě říkal milionkrát, ale proč se vaše skupina jmenuje Framus Five?
Klidně to řeknu i po milionté prvé – jsem profesionál… Můj tatínek pracoval v rozhlase, kde byl členem oddělení mezinárodních styků, a občas vyjížděl i na Západ. Na mé přání mi pak vozil, kromě džín, i desky a struny na kytaru. Jednou přivezl pytlík se strunami, na kterém bylo napsáno Framus, což je německá firma, která vždycky vyráběla kytary, struny a dneska se specializuje hlavně na bendža. A mě se ten název Framus líbil. Bylo to v době, kdy se kapely jmenovaly tak tajemně a vznešeně, jako Olympic, Juventus, Crystal… Tak jsme si dali jméno Framus, to bylo ještě v době, kdy jsem nezpíval, jenom jsem hrál na kytaru. A teprve v roce 1967, kdy jsem začal zpívat, jsme k tomu přidali číslovku Five. Bylo to podle vzoru skupin jako The Dave Clark Five nebo The Jaksons Five. V tu dobu nás opravdu bylo pět, ale za celou historii kapely nás bylo pět jenom málokdy.

Čtrnáct let, každý týden, jste připravoval pro Českou televizi pořad Krásný ztráty. Prošlo jím tisíc hostů. Jak se to dá zvládnout a nezešílet?
Dá, ale bylo to náročné. Byli jsme na to naštěstí dva s kolegou Lacinou, o kterém už jsem mluvil. My jsme vlastně začali už dva roky předtím na Primě, od které jsem v době, kdy jsem končil ve sněmovně, dostal nabídku, jestli bych nechtěl dělat televizní pořad o bývalých politicích. Mně se to líbilo, ale protože jsem neměl žádnou televizní zkušenost, hledal jsem někoho, kdo ji má. A tak jsem přišel na Honzu Lacinu, kterého jsem znal jako novináře a který zkušenosti s televizí měl. V České televizi už byl žánrový rejstřík hostů širší, nebyly to osobnosti jenom z politiky, ale i z dalších oborů. A my jsme si nastavili takovou laťku, že u nás bude každý host jenom jednou. Takže to bylo občas docela šílené vymýšlení. Docela jsme to zvládali, i když po těch 14 letech už jsme byli hodně utahaní. Bylo to krásné a hrozně rád na to vzpomínám. Když jsme Krásný ztráty po 500. dílu ukončili, byla to taková džentlmenská dohoda s Českou televizí.

Jak je to dlouho, co jste se rozloučil s městským životem a jak se vám žije na venkově?
Do Velké Dobré jsme se přestěhovali v roce 2001 a žije se nám tady krásně. Je to kousek od Prahy. Ta naše část obce není vyloženě satelit, ale bydlí tady řada lidí, kteří tu jenom přespávají, což je zase minus takového bydlení. Pěšky tu chodíme akorát my pejskaři nebo občas některé starší děti na autobus do školy, jinak ti lidé vyjedou autem a zase přijedou. To se mi samozřejmě nelíbí. Zatímco dole bydlí spousta starousedlíků, kteří se tu narodili, chodili spolu do školy a všichni se znají. Do zastupitelstva jsem kandidoval proto, že jsem si říkal, že je čas, aby ty takzvané náplavy také měly nějaké slovo. Dneska už je nás víc než starousedlíků. Jinak tu žijeme spokojeně a rádi. Dá se jít do lesa na houby, máme zahradu, kde jsou ostružiny, rybíz… Já nejsem žádný zahradník, spíš kavárenský typ, ale tady jsem se leccos přiučil.

A kdy vydáte další desku?
To je otázka, na kterou se mě novináři ptají posledních několik let. Já vždycky říkám: „Sice se nikdy neříká nikdy, ale já už jsem tak starý, že potřebuju nějaký impulz, který momentálně nemám. Ale teď říkám, že jsem impulz dostal, a skutečně jsem začal připravovat materiál na nové album, doufám. Něco jsem dal Honzovi Hrubému, Luboši Andrštovi a dalším. Bohužel Petr Skoumal už nežije, Pavel Šrut také ne. Je to o to těžší, protože ta laťka byla hodně vysoko, ale pořád ještě věřím, že ze mě něco vypadne. Jste první, komu sděluju, že zadělávám na něco nového.

Michal Prokop 

Michal Prokop poskytl 24. září v Praze rozhovor Deníku.* Narodil se 13. srpna 1946 v Praze.
* V roce 1963 začal veřejně vystupovat v rockové hudební skupině, později pojmenované Framus Five, zpočátku jako kytarista, od roku 1967 coby zpěvák.
* Na počátku 70. let byl v angažmá v divadle Semafor a zároveň vystupoval s Hanou Zagorovou. V roce 1975 vystupoval se skupinou Mahagon a od roku 1978 v obnovených Framus Five. V 80. letech tato skupina vydala legendární alba Kolej Yesterday (1984), Nic ve zlým, nic v dobrým (1987) a Snad nám naše děti… (1989).
* V letech 1998—2001 byl ředitelem projektu Praha — Evropské město kultury roku 2000.
* Od roku 2000 po 14 let moderoval v České televizi talk show Krásný ztráty.
* Od roku 2000 také opět veřejně vystupuje s obnovenou skupinou Framus Five.
* V roce 2016 poprvé uspořádal hudební festival Krásný ztráty live.
* S manželkou žije v obci Velká Dobrá nedaleko Prahy.