Zvýšil se počet strážních věží, tzv. špačkáren, a několik set metrů před drátěným zátarasem vyrostla signální stěna, což byl tři metry vysoký plot z ostnatého drátu, který při dotyku upozornil zkratem pohraničníky na pokus o překonání stěny. Ostraha hranic se předsunula také díky spolupráci s civilisty v pohraničí — Pomocníky Pohraniční stráže a informátory z řad řidičů veřejné dopravy, pracovníků na nádražích, v pohostinství a službách, v lesnictví, kteří upozorňovali na podezřelé, tedy neznámé osoby.

Češi a Slováci proto raději volili emigraci přes Jugoslávii, výjezdní doložku potřebnou pro vycestování do nesocialistických zemí a Jugoslávie ovšem dostalo pouhých 10 procent žádajících. Někteří se pokusili překonat hranici mezi Rakouskem a Maďarskem, do kterého mohli vycestovat pouze s pasem. V roce 1985 tuto cestu zvolil Robert Ospald s kamarádem Zdeňkem Pohlem. Na hranicích jim však zabavili pasy a poslali je zpět.

Robertu Ospaldovi bylo v té době 34 let a neuměl si představit, že v Československu stráví zbytek života. Za sebou měl nelehké dětství. Když mu byly tři roky, dostal se do péče náhradních rodičů, v šesti zpět k matce. Chodil za školu, utíkal z domova, na konci deváté třídy to vypadalo, že skončí s pěti pětkami a trojkou z chování, měl 365 neomluvených hodin. Jediná škola, na kterou ho přijali, bylo hornické učiliště v Ostravě. Vydržel v něm dva roky. Z internátní knihovny ukradl kufr knížek a zmizel. Knihy prý v té době hrály v jeho životě zásadní roli. Za trest putoval na devět měsíců do věznice pro mladistvé v Bratislavě.

Potom byl zavřený ještě dvakrát. „Pak to už byl vyloženě komunistický způsob: když člověk ztratil práci, došly mu prachy a on pak koukal, kde by něco sehnal nebo ukradl. A i když je toho málo, od soudu dostane hodně.“ Oba tresty si odpykal ve Vinařicích u Kladna – poprvé sedm měsíců, podruhé dva roky. Na svobodu vyšel ve čtyřiadvaceti, jeho první žena, se kterou měl dvě děti, se s ním mezitím rozvedla. Nový život začal v Litomyšli, kde potkal Kristýnu, budoucí matku své dcery. V Litomyšli našel také víru v Boha a na karate se spřátelil se Zdeňkem Pohlem, který byl o patnáct let mladší a měl stejný sen – dostat se ze zadrátovaného Československa.

Druhý pokus

Podruhé se rozhodli hranice překonat po drátech vysokého napětí, když zjistili, že součástí vedení vysokého napětí jsou hromosvodné dráty, které nejsou pod proudem. Dvě řady drátů pod hromosvodnými ovšem byly pod napětím 380 tisíc voltů. Sestrojili si speciální vozíky a vydali se v únoru 1986 k Bratislavě, kde chtěli přejet hranice do Rakouska. „Vozejky byly těžký. Tahat se s nimi byla strašná dřina, a to jsem s sebou měl i poměrně velké česko-anglické slovníky.“

Když se vyškrábali na sloup vysokého napětí, zjistili, že vozíky nemají ta správná kolečka. Vrátili se domů, aby je upravili. K dalšímu pokusu se odhodlali v březnu, znovu u Bratislavy. „Mylně jsme se domnívali, že ty dráty vedou ke svobodě. Teprve nad ránem jsme zjistili, že se stáčejí a zůstávají poslušny režimu ve státě.“

I třetí pokus v červenci skončil neúspěšně. Ze Znojma se vydali k drátům vysokého napětí, ale cestou je překvapila bouřka a oni v rozbahněném poli za sebou nechávali obří šlápoty.

Následoval pokus číslo čtyři, opět u Znojma. Podařilo se jim najít vysoké napětí, podél něhož došli k obci Dyjákovičky. U ní zalehli do křoví a snažili se maskovat vším, co měli po ruce. „Měl jsem maskovací celtu, pod tu jsme se schovali. Bylo to tam hrozně zarostlý – kopřivy, šípky. Přečkali jsme a nevěděli, že je po nás vyhlášený pátrání. To pak odvolali, když nic nenašli.“

Z úkrytu se později přesunuli ještě o něco dál, ke sloupu, který byl asi sedmdesát metrů od železné opony. „Tam jsme trčeli tři dny, dokud nepřišla bouřka. Protože bez bouřky by to bylo naprosto nemožné. Tam byli psi, vše bylo absolutně hlídaný. Sranda to nebyla, všechno nám docházelo. Nějakých pár konzerv a trochu limonád velice rychle zmizelo a pak jsme museli pro vodu. Zdeňkovi ruply nervy, řekl, že bude radši bez vody, tak jsem pro ni chodil sám. Tam, kde cestička kříží vysoké napětí.“

Ve chvíli, kdy se začali obávat, že příznivé podmínky už nenastanou, spustil 18. července 1986 v devět večer déšť. „Bylo to jako na objednávku, protože jsme udělali pár příček na sloupu směrem nahoru a začalo lejt. Padalo to směrem do Rakouska, ten vítr to úplně odnášel. Žádná kapka nespadla rovně.“

Boží pomoc

Izolátory na sloupech probíjely i v místech, kde neměla být ani jiskra. „Ať si myslí kdo chce co chce, ale bez Boží pomoci by to nebylo možné. Tam bylo tenkrát šest malých izolátorů – dneska už tam jsou tři velké – a viděl jsem, jak lítají jiskry. Přes jeden, přes dva to lítalo furt, někdy i přes tři, přes čtyři, jednou jsem viděl i přes pět. Jiskra už potom tvořila takový slabší provázek. Jak ten déšť padal vodorovně, tak se kalíšky namočily i zezdola a bylo to vodivé. Když jsem uviděl jiskru, která přeskočila pět izolátorů, pomyslel jsem si: ,Prima, ještě jeden a skončili jsme s útěkem.‘ Ale lezl jsem dál.“

Nahoře zavěsil vozík na horolezecké lano a spustil na konstrukci. Vozík začal vydávat hlasité zvuky, což ho vyděsilo. „Říkal jsem si, co to bylo: vždyť nás to prozradí. Takový křápání, jako když se lámou malý větvičky. Tak jsem vozík přitáhl, znova pustil ještě jednou a díval se na to. A přestože vnitřní kolečko mělo poměrně malej průměr, tak z něho přeskakovaly na lano pět deset centimetrů dlouhý jiskry.“

Mezitím se na stožár dostal i jeho parťák Zdenek, jemuž říkal Frenky. „A on už se těšil, že řeknu, že nejdem. Já jsem říkal: ,Jdem. Tady máme šanci, doma chcípnem v tom komunismu, co má trvat se Sovětským svazem na věčné časy. To nevydržím. Tolik času nemám.‘ Tak se šlo dál.“

Vozík na konstrukci vrzal a Robert trnul hrůzou, že je zvuky prozradí. Spoléhali jen na to, že v tomhle nečase budou všichni v suchu a teple, že hlídky nebudou tak ostražité. Jejich risk vyšel. Přejeli z jednoho sloupu na druhý a slezli dolů. Prošli kusem kukuřičného pole a Robert se lekl, že se za železnou oponu nedostali. Uvěřil, až uviděl malou vinici. „Řekl jsem: ,Frenky, my jsme v Rakousku. Takový maličký políčka, to u nás není dovolený, tam je samej kolchoz.‘ Měli jsme strach, ale dopadlo to dobře.“

Robert Ospald se usadil ve Vídni a o svém útěku napsal knihu.

Běh pro Paměť národaZdroj: Post BellumBěh pro Paměť národa

V sobotu 12. září startuje charitativní Běh pro Paměť národa v Praze, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Jablonci nad Nisou, Olomouci a Rejčkově, v neděli 13. září v Třebíči. O týden později v Brně, Plzni a Uherském Hradišti. Na konci září v Ústí nad Labem a 24. října v Ostravě. Poběžíme, abychom už nemuseli utíkat jako rodina Josefa Hlavatého. Výtěžek běhu půjde na natáčení příběhů pamětníků, abychom nezapomněli na osudy politických vězňů, válečných veteránů, obětí holocaustu, disidentů, všech bojovníků za svobodu. Zaregistrujte se na svůj běh na www.behpropametnaroda.cz. Těšíme se na Vás na startu!