Máme se v tomto roce připravit na opětovný nárůst teplot a nedostatek dešťových srážek?

Životní prostředí jsme byli dlouhou dobu zvyklí vnímat jako něco stabilního, zvolna se měnícího. Jen občas byl tento stav narušen živelní pohromou většinou lokálního významu. V posledních letech jsme ale svědky dramatických změn.

Vedle těch lokálních, které přicházejí mnohem častěji, se před očima proměňuje celá krajina. Nemůže za to ovšem jen změna klimatu, na vině je i naše chování. A bohužel – přes všechny, někdy spíše jen deklarované, snahy o nápravu – tomu tak bude i v příštím roce.

Co nás konkrétně čeká?
Určitě pokračující sucho, v mnoha oblastech jsou již několik let srážky podprůměrné a hladina spodní vody hluboko pod normálem. Nejviditelnější změnou pak bude bohužel pohled na smrkové porosty v nižších a středních polohách. Příští rok totiž lesníci očekávají, že kůrovec napadne až dvojnásobné množství stromů.

Naše lesy jsou vůbec dějištěm nejrychlejších změn – sucho dokonce způsobuje už i hynutí borovic, a jasany, které tvoří významný podíl zejména v lužních lesích, zase několik let ohrožuje houbová choroba. Řešením je vyšší zastoupení listnatých dřevin a věkové i prostorové rozrůznění našich lesů.

Jak na tom bude české zemědělství?
V zemědělské krajině je situace už dnes neutěšená. Intenzivní zemědělství spojené s používáním stále větší techniky a většího množství chemických látek vedlo k jejímu výraznému ochuzení. Vážnější než úbytek mezí, rozptýlené zeleně a biodiverzity je ztráta úrodné ornice v důsledku vodní a větrné eroze a zhutnění podorniční vrstvy, které znásobuje účinky sucha. Nadměrný počet postřiků vedl ke znečištění většiny podzemních vod, jejichž zásoby budou v období sucha naprosto klíčové.

To nezní zrovna optimisticky. Co se s tím dá dělat?
Šance se nabízí právě teď, kdy se nastavují nová pravidla pro čerpání zemědělských dotací v následujících sedmi letech. Jejich změna ve prospěch šetrného chování ke krajině by mohla výrazně pomoci. Agrární komora je samozřejmě se současným stavem spokojena, bude proto záležet na nás všech, abychom dali politikům jasně najevo, že chceme čistou a zdravou krajinu.

Jak na tom budou v příštím roce města?
Po přijetí dobrých zákonů a velkých investicích do ekologizace průmyslových podniků začátkem 90. let minulého století se čistota našeho ovzduší i vod výrazně zlepšila. Postupně se však tento trend zastavil a u ovzduší došlo dokonce v posledních letech ke zhoršení.

Rezervy máme jak v organizaci městské dopravy, tak v náhradě lokálních topenišť, které jsou dnes jedním z hlavních problémů. Určitou šancí jsou kotlíkové dotace, jejichž další kolo bude příští rok vyhlášeno, stačit to ovšem zdaleka nebude.

Nemáte pro nás nějakou dobrou zprávu?
Abych nezůstal jen u kritiky, ve srovnání s okolními státy si Česká republika v řadě oblastí stojí dobře. Procento obyvatel, kteří mají zajištěný přístup k pitné vodě a kteří jsou připojeni na kanalizaci, patří k nejvyšším v Evropě.

Naučili jsme se třídit odpady, teď bychom ovšem měli přejít do další fáze – snažit se, aby žádné nevznikaly. V evropské špičce jsme i v péči o chráněná území. Vysoký je počet občanů a spolků, kteří se aktivně zajímají o své okolí a jsou ochotni přiložit ruku k dílu. Je proto třeba, aby jim politici dali prostor a nebránili jejich účasti při rozhodování o důležitých projektech v jejich okolí.

Jak dál mohou lidé přírodě pomoci?
V anketách o životním prostředí se objevuje zajímavý kontrast. Lidé na jedné straně chtějí, aby se ekologické problémy řešily, na druhé straně tomu však nechtějí téměř nic obětovat a spoléhají na stát.

Je samozřejmě nutné chtít po politicích, aby přijímali dobré zákony a nebáli se odvážných rozhodnutí. Pokud ale nepřiloží ruku k dílu každý z nás, nemůžeme čekat výrazné zlepšení. Každý jednotlivý čin má smysl – každý vysazený strom, každá vyhloubená tůňka, každá uklizená černá skládka. I velká řeka vzniká postupně, z malých potůčků.

Libor AmbrozekPředseda Českého svazu ochránců přírody vystudoval botaniku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracoval jako přírodovědec Masarykova muzea v Hodoníně a jako referent odboru životního prostředí tamního okresního úřadu.

Ve volbách v roce 1996 byl zvolen za KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny. V období let 2006 až 2010 působil jako předseda výboru pro životní prostředí. Zastával i vládní funkci, v letech 2002 až 2006 byl ministrem životního prostředí.

Text: Ivana Zábranská