close Seriál Deníku Ženy tří generací info Zdroj: Deník zoom_in Seriál Deníku Ženy tří generací V Pozořicích, městysu na úbočí Drahanské vrchoviny asi patnáct kilometrů od Brna, žije netradiční trojice dam. Kromě příbuzenských pout – jedná se o babičku, maminku a dceru – je spojuje i láska k psům a ke knihám. Proto svůj zapsaný spolek nazvaly Smečka z Knihánkova. Jak inzeruje cedule na plotě, jde o Domov důchodců pro pejsky.

Už samotný příchod do domu vám ukáže, že psi a literatura spojují tyto ženy tří generací opravdu velmi intenzivně. Vchod je zavalený krabicemi plnými různého čtení, které přišlo od podporovatelů. Ti pošlou přečtené zánovní knihy, ženy je pak přeberou a uspořádají populární bazary, při nichž je prodávají za výhodné ceny.

Peníze jdou nejen do krmiva či pelíšků a hraček pro psy, závratné částky spolyká především veterinární péče. Jelikož se starají převážně o staré a nemocné psy, jde o statisíce korun.

Jak lze pomoci Smečce z Knihánkova

  • Finančně na transparentní účet veřejné sbírky: 2702026183/2010.
    (Dary si lze odečíst od daňového základu, potvrzení jde získat na emailu smeckazknihankova@gmail.com.)
  • Materiální pomocí: kvalitní krmivo vhodné pro staré psy, pamlsky, veterinární doplňky stravy, pelíšky, deky, polštářky, savé podložky, plínky, vlhčené ubrousky.
  • Darováním zánovních knih do knižního bazaru.

Mají plno

Před vchodem stojí pán a zkouší se domluvit, jestli by se neujaly psa, kterého už jeho stará maminka nezvládá. „My už jsme bohužel plní,“ odmítá ho smutně nejmladší ze tří žen, Irena Teplá. Následně mu radí, na koho se obrátit, a pak nešťastně dodává: „Tohle bývají ty nejtěžší okamžiky. Včera tu byli se stejnou prosbou tři lidi. Ale my už máme 23 psů, a pakliže chceme, aby se jim tady žilo dobře, už nemůžeme brát víc,“ vysvětluje. Maximální strop prý několikrát posouvaly, nedávno překročily vytčenou hranici dvaceti psů, dále už to však nejde.

Ženám ze Strážnice ovlivnil život folklór. A ony ovlivnily jej:

Když člověk vstoupí do chodby, okamžitě ho obklopí psi všech možných plemen, stáří a většinou s nepříliš veselou minulostí. Někteří skáčou a opírají se tlapami o nohy, další vrčí nebo štěkají. „Na Kvida pozor, ten umí kousnout. No a tohle je Emil, ten taky kousne, ale jen když se mu něco nelíbí,“ odhánějí majitelky ty nejostřejší jedince. „Nelze se jim divit, že k lidem nemají důvěru, mnozí si zažili týrání, bití a otřesnou péči,“ říká maminka Ireny Lia Teplá a láskyplně hladí dotírající členy smečky.

„Ale nebojte, my bychom vás nenechaly sežrat. Stejně jste taková útloučká a samá kost,“ prohlašuje uklidňujícím hlasem babička Marcela Trhlíková.

Nakonec se podaří většinu zvěřince pozavírat do jiných místností a sednout si do kuchyně. „Tak a je to, už budeme mít klid na povídání,“ říká Irena. Jenže v tu chvíli Kvido otevře dveře vedlejší místnosti a část smečky zase vtrhne do kuchyně. „No jo, Kvido je vynalézavá hlavička a naučil se s klikou,“ konstatuje nejmladší z trojice žen vesele a jde zase všechny zvědavce vyprovodit. „Radši zamknu, s klíčem zatím Kvido neumí,“ dodá.

Klidu mají poskrovnu

„Tak teď už snad opravdu bude chvíli klid. Už tu zbyli jen takoví nenároční mazlové,“ věří Lia a spokojeně se usadí za stůl. V té chvíli se zpod něj vynoří dalmatin a velký pes značky pouliční směs. „Aha, tak ještě pár výtečníků,“ vyprovází je žena pryč.

Zbývají čtyři pejsci. „Ale to už je jen pan ředitel Pinďa, který to tady má vše na povel. Toho se nemusíte bát, nemá žádné zuby a má nejkřivější nožičky na světě. Ta, co vám teď skočila na klín, to je mopslička Mášenka a evidentně vás úplně miluje. Má chudák jen jedno oko. I tak měla zájemce o adopci, ale nikdo k ní nechtěl i ochrnutou mopslinku Máničku. Rozdělit je nejde, jsou na sebe hodně fixované,“ vypráví Lia. Obě fenky našli lidé u popelnic ve sběrném dvoře. A pak se kolem židlí potuluje kříženec Venoušek. „Živořil v chatové osadě a pán ho bodnul vidlemi, má pošramocené oko,“ ukazuje Lia.

Nejproblémovější jedinci, kteří se nesnesou se zbytkem smečky, bydlí s babičkou nahoře. Má tam třeba Káje, křížence akity inu a vlčáka, jenž má rakovinu jazyka a často jezdí na vyšetření. Většině psů se ženy snaží hradit i nákladnou léčbu. „Jakmile se jich ujmeme, stávají se členy rodiny a přirostou nám k srdci,“ vysvětluje nejstarší z žen do všeobecného štěkotu, který se nese po domě. „Na tenhle šrumec jsem si zvykala těžko, ale nakonec se to podařilo,“ podotýká.

Začalo to babičkou z hájenky

Marcela vzpomíná, že zvířata měla ráda odmala. Protože tatínek byl lesák, vyrůstala v hájence, kde o různé chlupaté kamarády nebyla nouze. Jeden čas se starala o kočky, které nalezla v příkopech u silnice, ale ty si nebrala domů, pouze jim dávala na zahradě nažrat. Co se týče psů, měla prý dlouho jen jednoho - čistokrevného pudla s rodokmenem.

Záchraně psů se začala věnovat až její dcera Lia. „Nejdřív jsme našli tady v Pozořicích Bena a ujaly se ho, ale to ještě nebylo nic cíleného. Pak jsme si vzaly z útulku Arinka, poté přišel Cvrčínek, Vilíček, Toníček, Feroušek, Míša,“ vypráví babička a na klíně hladí ochrnutou mopslinku Máničku.

Na slávě oddílu SKST Vlašim mají nezanedbatelné zásluhy tři generace sportovkyň z jedné rodiny:

Irena chová pana ředitele a její maminka drbe za ušima Venouška. Když jich měly sedm, ještě prý se všemi jezdily na dovolenou. Počet se ale brzy zdvojnásobil a pak i více než ztrojnásobil. Spolupracují totiž s brněnskými strážníky a s útulky v podstatě po celé republice. „Brněnská městská policie nám moc pomohla s propagací našeho spolku a umožňuje nám ve svých prostorách dělat bazárky knih. Jsme jim moc vděčni,“ říká Irena.

Kdykoliv ženy otevřou nějaké dveře, vykoukne z nich několik psů a snaží se dostat k nim. Na dotaz, jak to dělají, že je nepokoušou ani potížisté, pošramocení špatným zacházením původních majitelů, Lia jakoby nic odpoví: „Ale my jsme všechny pokousané. Párkrát jsme byly na pohotovosti, dcera jednou i na operaci v nemocnici.“ Ireně prokousl ruku malý yorkšír z množírny, jenž strávil život v malé krabici. Měla tehdy i otravu krve a musela odložit maturitu až na podzim.

„Mně zase prokousnul ruku Bizon,“ přidává se Marcela. Vysvětluje, že se jednalo o pejska z útulku městské policie, který nevyl, ale nešťastně bučel jako kráva, proto dostal od policistů tuto přezdívku.

Na jiné věci skoro nezbývá čas

Irena si udělala vysokou školu informačních technologií a nyní si coby osoba samostatně výdělečně činná přivydělává střihem videí. Málokdy se k němu ale dostane. Kromě péče o psy jí spoustu času zaberou administrativa, účetnictví a marketing zapsaného spolku Smečka z Knihánkova. K tomu příprava knižních bazarů, videoblogů o knihách nebo péče o sociální sítě, kde pravidelně informuje o činnosti spolku a popularizuje četbu či adopci psů.

Její maminka učí od odpoledne do večera ve zdejší základní uměleckého škole hru na flétnu a hudební nauku. Babička bývala na základní škole v Pozořicích desítky let učitelkou matematiky a výtvarné výchovy.

Další díl seriálu Deníku Ženy tří generací přináší povídání z Tetětic na Kroměřížsku:

Všechny jsou neustále v jednom kole. „To máte pořád venčení, uklízení, praní znečištěného prádla, přebalování, krmení a pak jsme pořád s někým u veterináře,“ vyjmenovává Lia. Do pozdního večera opět uklízí a když je chvilka času, věnují ho natáčení videí nebo pročítání knih. „Já jsem jich loni přečetla sedmdesát,“ hlásí hrdě babička. Ve videoblogu neohroženě vypráví třeba i o sci-fi Ondřeje Neffa plného kyborgů. „Jelikož mi letos bude osmdesát, jsem asi nejstarší youtuberka v Česku,“ směje se.

Na otázku, co je na vší té práci nejtěžší, Irena odpovídá: „Nejtěžší je odmítat další pejsky. Lidé sem chodí osobně, nebo pošlou email s fotkami nějakého chudáka. Včera mi třeba přišly fotky vlčáka, jenž je přivázaný v pneuservisu u nějaké velké jámy.“ Jenže záchrana dalších jedinců by šla na úkor současné třiadvacetihlavé smečky. Každý den se snaží postupně jít se všemi svěřenci, kteří jsou toho schopni, na procházku. „A každému chceme dát co nejvíce lásky, která jim doposud chyběla. U někoho bereme jako velký úspěch, že si nechá dát vodítko, z něhož měl panickou hrůzu, protože ho s ním minulý majitel bil,“ líčí nejmladší z dam. V útulku bývají nezvladatelní psi často prý jen v kotcích, protože při takovém množství se jim nemají čas individuálně věnovat.

Jelikož se ujímají starých a nemocných jedinců, mívají tu i hodně pohřbů. Každého pejska, jak říkají, doprovodí za duhový most, kde na něj čekají další členové smečky. „Bolí to, ale zároveň nás hřeje pocit, že jsme mohli být v této chvilce s ním a neumíral sám někde v kotci,“ shodují se ženy. „Škoda jen, že za duhovým mostem nemají návštěvní hodiny,“ doplňují s úsměvem.

Spokojení psí dědoušci

Kromě nedostatku financí a volných chvilek nemají tyto tři ženy ani příliš spánku, smečka je moc vyspat nenechá. Někdy se ani nemohou zastavit a pořádně najíst. Nic je prý však neodradí od jejich poslání – umožnit týraným a opuštěným pejskům prožít alespoň podzim života v pohodě a bezpečí. „Když si vyšetřím brzy ráno chvilku na siestu u kávy, rozhlédnu se a vidím kolem sebe spokojené psí dědoušky a babičky, tak jsem opravdu šťastná,“ popisuje Lia.

Rády pomáhají, jsou trochu praštěné a milují hudbu. Tyto tři dámy kromě krve spojuje i část jejich životní cesty:

Babička Marcela dodává, že jí pomáhá si občas pořádně zanadávat. „No, vlak holt jede, tak se z něho dá těžko vystoupit,“ konstatuje s úsměvem.

„Mě žene dál, když vidím pejsky, co žili celý život na řetězu, jak na vycházkách nadšeně běhají v poli. A taky to nechci vzdát kvůli tolika lidem, co na internetu sledují Smečku z Knihánkova a prožívají ty psí příběhy spolu s námi,“ dodává Irena.

Na dotaz, zda je spojuje ještě něco dalšího než bezmezná láska k psům a knihám, nadšeně odpoví: „Jo! Rády se spolu koukáme na horory. Na takové ty filmy, při nichž se tolik bojíte, až je vám špatně u srdce!“

Ženy tří generací

I když se stále v některých oborech potýkají s překážkami, předsudky a nerovností, nelze oddiskutovat, že jim patří značná část dnešního světa. Daleko větší než kdy dřív, i když stále ne tak velká, jak by nejspíš bylo třeba.

„I proto jsme se s kolegyní Zuzanou Hronovou rozhodli vytvořit seriál Ženy tří generací. Abychom čtenářům nabídli silné a zajímavé příběhy a zároveň ukázali, jak blízko i daleko k sobě mohou osudy žen napříč generacemi i v jedné rodině mít,“ vysvětluje zástupce šéfeditora Deníku a jeden z tvůrců projektu Vojtěch Kučerák.