O velkém množství vlků informovalo berlínské velení v únoru 1917. Šelmy se proplížily frontovými liniemi a dostaly se z lesů v Litvě a Volyni, ta leží na území dnešní severozápadní Ukrajiny, až do nitra Německé říše. Vyhladovělí vlci, které stejně jako další divokou zvěř vyhnala z jejich území válka, přitom v řadě případů nepohrdli ani lidským masem.

„Když jsou ty bestie velmi hladové, pronikají do vesnic a zabijí telata, ovce, kozy a další hospodářská zvířata,“ citoval v únoru 1917 německou zprávu americký deník El Paso Herald. „Ve dvou případech vlci zaútočili i na děti,“ dodal.

Zprávy o problémech s vlky se však v téže době době objevují i na opačné straně fronty. „Skupiny ruských a německých průzkumníků se nedávno utkaly v těžké potyčce, když se na scéně najednou objevila velká smečka vlků, která napadla zraněné,“ napsal s odvoláním na zdroje z ruského Petrohradu v polovině února deník Oklahoma City Times.

„Nepřátelství bylo dočasně zapomenuto. Němečtí a ruští vojáci se společně obrátili proti vlkům a padesát z nich jich zabili,“ uvedl dále v článku.

Ani to však nedokázalo nebezpečí odvrátit na dlouho. Bez ohledu na to, kolik vlků Rusové a Němci zabili, zdálo se, že jejich zásoba je nevyčerpatelná. „Jed, pušky, ruční granáty a dokonce i kulomety byly použity při pokusech zbavit se jejich obtěžování. Všechno bez úspěchu. Vlci, kteří nejsou nikde tak velcí a silní jako v Rusku, byli zoufalí hlady a útočili bez ohledu na nebezpečí,“ napsal v červenci 1917 v rozsáhlém materiálu deník New York Times.

Nakonec dostali vojáci v okrese Kovno-Wilna Minsk, nedaleko dnešní litevsko-běloruské hranice, od svých velitelů svolení dočasně uzavřít příměří. Jeho cílem bylo společně se pokusit vyřešit vlčí problém jednou pro vždy.

Společný lov skončil naprostým úspěchem. Několik stovek vlků bylo zabito a zbytek z nich uprchl z oblasti. „Poté se vojáci pravděpodobně vrátili na svá stanoviště a pokračovali ve střílení na mnohem zuřivějšího a nebezpečnějšího nepřítele – sebe navzájem,“ uzavřel New York Times.

Vánoční zázrak v belgickém Ypry

Společný lov vlků nebyl prvním dočasným příměřím ve Velké válce, která se později zapsala do historie jako první světová. Předchozí klid zbraní však byl spontánnější a měl mnohem mírumilovnější příčiny. Došlo k němu 25. prosince 1914 nedaleko belgického města Ypry na západní frontě.

Začalo spontánně, když se z německých zákopů začal ozývat zpěv vánočních koled. Němečtí vojáci poté vyšli ze zákopů a vyzvali Brity, kteří stáli proti nim, aby se k nim připojili.

Britové to skutečně udělali a vojáci obou stran si mezi krátery od granátů začali vyměňovat drobné dárky a navzájem se hostit ze svých skromných zásob. Dokonce spolu sehráli fotbalové utkání. To však předčasně skončilo za stavu 3:2 ve prospěch Britů poté, co míč propíchnul ostnatý drát.

K dočasnému příměří došlo i na dalších úsecích fronty. Nikde však nedošlo k tak rozsáhlému bratříčkování s nepřítelem. Omezilo se například pouze na možnost evakuace padlých a zraněných ze země nikoho. Vojáci obou stran zatím zůstali ve vlastních zákopech a oslavili Vánoce jen mezi sebou.

Lišila se i délka dočasného klidu zbraní. Někde trval pouze tu jedinou noc. Jinde se nestřílelo přes celé vánoční svátky a jinde dokonce celý týden až do Nového roku. Se začátkem roku 1915 však válka nabrala na intenzitě a počty mrtvých rychle rostly. Na zopakování vánočního příměří pak již příští rok nebyla chuť ani na jedné straně.