Přestože počasí prodejcům a lidovým řemeslníkům příliš nepřálo, podařilo se na náměstí vytvořit pěknou velikonoční atmosféru, k níž přispěla i veselá živá hudba, stromy zdobené ručně vyráběnými kraslicemi a dobový kolotoč, který se ani na okamžik nezastavil.

Spokojený byl i Radoslav Šimon, který přímo na místě pletl a prodával pomlázky. Do tohoto řemesla ho jako osmiletého chlapce zasvětil jeho otec.

„Je to taková moje ‚zábava' na zimu, protože já pracuji jako klempíř a pokrývač střech, což je sezónní práce. A protože nechci být část roku bezprizorním povalečem, pletu pomlázky," říká třiatřicetiletý muž s tím, že čas od času jezdí i pěstovat jablka do ciziny.

Dvoumetrovou pomlázku prý zvládne uplést třeba i za deset minut. Za ta léta praxe už „to má v ruce". Než samotné pletení, mu ale více času zabere příprava proutků.

„Mám to rozdělené na několik fází. Když to zjednoduším, tak jeden den stříhám proutky, druhý je třídím, třetí dělám rukovítka a čtvrtý třeba pletu," přiblížil rodák z Kunčiny u Moravské Třebové.

Jeho karabáče jsou spleteny nejčastěji z vrbových proutků, ale pro zpestření do nich přidává i proutky ze svídy krvavé, která má sytou červenou barvu.

Dodal, že aby šlehání dívek, které symbolizuje předání svěžesti, pružnosti a zdraví mladého prutu, plnilo svůj účel, musí být pomlázka každý rok čerstvá. „Takže když po Velikonocích potkáte churavou ženu, tak si buďte jistí, že ji nikdo nevymrskal čerstvou pomlázkou," žertuje pletač.

A proč se zhlédl zrovna v pletení karabáčů? „Víte, já jsem trochu staromódní. Přijde mi, že jsem se měl narodit úplně v jiné době dřívější, kdy k sobě měli lidé blíž, více se ctily tradice a ke spokojenosti stačilo mnohem méně, než v dnešní uspěchané době," uzavírá Radek Šimon.