„Je to podle mne nejlepší práce pro ženu samoživitelku. Sama mám pětiletou dceru Zinu a díky tomuto povolání si ji můžu v klidu odvézt do školky, k babičce nebo paní na hlídání,“ vysvětluje s úsměvem taxikářka.

Původně se tato mladá žena rozhodla pro dráhu kadeřnice. Studovala večerní nástavbové studium vlasové kosmetiky, ale tragédie v soukromém životě dala jejímu životu nový směr.

„Můj snoubenec tragicky zahynul při dopravní nehodě. Tenkrát jsme radikálně změnila život, vlastně i díky mým kamarádům profesionálním řidičům. Právě ti mě nakopli k tomu, abych zkusila dělat taxikářku. Věděli o mne, že ráda a dobře řídím, často jsem je vozila po celé republice. Tenkrát jsme si řekla: proč ne,“ vypráví Samková.

Ze začátku pracovala u jedné karvinské taxislužby, později se rozhodla podnikat sama na sebe. „Zařídila jsem si koncesi. Díky tomu, že jsem již dříve studovala a měla jsem přehled v ekonomice a účetnictví i v základech práv, nebyly pak pro mne zkoušky z právních předpisů tak těžké. Víc mi dělalo problém naučit se názvy všech hospod a zkratek tady ve městě, protože tu bydlím teprve tři roky. Ale všech pět předmětů jsme zvládla na sto procent,“ dodává.

Sama se v praxi setkává s všelijakými zákazníky.„Většinou vozím příjemné lidi, kteří bez problémů zaplatí a povídají si se mnou. Někdy jsou muži příjemně překvapeni, když vidí za volantem ženu a při nastoupení zapomenou, kam vůbec chtěli jet. Jeden čtyřicetiletý muž mě chtěl v létě dokonce líbat. To jsme mu ale naznačila s rukou na klice od dveří, že to by opravdu nešlo,“ vzpomíná mladá žena.

I ona má ale své špatné zkušenosti, většinou s mladými či podnapilými lidmi.

„Když je zákazník viditelně hodně opilý, prostě ho do auta nevezmu. Horší to je s lidmi, kteří jsou pod vlivem drog. Je to v první chvíli špatně rozpoznatelné a jejich chování je při jízdě opravdu nevyzpytatelné. A můžu říct, že takových zfetovaných lidí je v Karviné opravdu hodně,“ líčí dále.

Někteří mladí lidé na ni bývají drzí, sprostí i agresivní a ihned po nasednutí do auta ji i tykají. „Už se mi stalo, že když jsem takové lidi dopravila, kam potřebovali, nechtěli nakonec zaplatit částku, kterou měli na taxametru. Raději jsem je nechala jít bez zaplacení. V té chvíli jsem si řekla, že jde jenom o peníze, ne o život,“ popisuje s vážností prožité situace. „Ještě chci říct, že si nenechám do řízení mluvit. Mnoho mužů se totiž snaží mě při jízdě poučovat,“ uzavírá s úsměvem.