S jedinou nucenou přestávkou v roce 1968 kvůli sovětské intervenci se pak závody až do svého zániku konaly každoročně. Soutěžilo se v kubaturách 50 ccm (4krát), 125 (23), 250 (27), 350 (15), 500 (18) a superbike (5krát). Trať vedoucí z Těrlicka přes Životice na Bludovický kopec a odtud zpět na místo startu měřila 5 950 až 6 150 metrů, přitom překonávala výškový rozdíl 65 metrů. Byla nejrychlejším přírodním okruhem v republice.

Od roku 1983, především kvůli bezpečnosti závodníků, se začalo jezdit směrem vpravo. Ve své době představoval Zlatý kahanec vyvrcholení československé motoristické sezony a patřil k nejvýznamnějším ve střední Evropě.

Zejména v šedesátých letech minulého století se těšil obrovskému zájmu. Do Těrlicka se sjížděla evropská špička, na kterou se chodilo dívat i přes 30 tisíc fanoušků. Nejúspěšnějším startujícím byl Maďar János Drápal, který se stal absolutním vítězem celkem pětkrát. Dokázal také vyhrát v jednom ročníku ve třech různých kubaturách. Povedlo se mu to v letech 1976 a 1980.

Ze zahraničních ve čtyřech po sobě jdoucích ročnících zvítězil Holanďan André Stamsnijder (1987 – 1990) ve 250 ccm, ve třech Jihoslovan Janez Pintar (1983 až 1985) ve 125 ccm. Z československých jezdců se nejvíce dařilo Bohumilu Stašovi čtyřmi primáty. Pavol Dekánek jako první dorazil do cíle dvakrát (1984, 1986). Jedinou ženou, která startovala na Těrlickém okruhu, byla Taťána Valová. Tento primát držela také v historii mistrovství Československa silničních motocyklů. Navíc se ocitla v první desítce celkové klasifikace.

Trať byla velmi rychlá a ani řada opatření ke zpomalení nepomohla. Vyžádala si celkem šest lidských životů, výlučně z řad sportovců. V letech 1973 a 1975 zahynuli Němci Karl Heinz Ewig a Hans Rudolph, v roce 1979 Čech Jaroslav Franc a Němec Harald Johler, v roce 1982 Olaf Zingel z tehdejší Německé demokratické republiky a poslední tragedie se odehrála v roce 1987 smrtí Angličana Louise Withe.

Svou poměrně krátkou, ale slavnou historii zakončil posledním závodem 2. září 1990.