Členové klubu vojenské historie Chotěbuz vlastními silami zrekonstruovali jeden ze zdejších bunkrů a chystají se na další objekty. „Historie naší země, hlavně období druhé světové války, vždycky byla mým koníčkem. Jako student jsem tedy začal pátrat po zdejším opevnění. Nejprve v Těšíně, ale pak jsem objevil bunkry v Chotěbuzi, které se mi moc zalíbily a tak jsem se s kamarády pustil do oprav několika z nich,“ popisuje Ján Labák z Českého Těšína svou cestu do bunkru.

Jedním dechem upozorňuje, že s kolegy obhospodařují další dva bunkry. Každý z nich by měl prezentovat jiné období. „Stojíme u bunkru, který je lehkým objektem vz. 37, typ A-160 zesílený, a který jsme upravili do podoby poválečné reaktivace z období 80. let, druhý bunkr by měl evokovat stav k roku 1938 a poslední pak německou válečnou reaktivaci. To vše jsou však plány a ty se odvíjejí samozřejmě od financí,“ konstatuje mladý předseda KVH Labák.

Bunkr, o němž mluvíme, vypadá ve skvělé kondici. Kluci si dali záležet. Barvy kamufláže ještě září novotou. „Inspirovali jsme se podobnými objekty na Jižní Moravě, ale jinak je to naše invence a naše práce. I v bunkru z roku 1938 je vše upraveno dle dobových reálií,“ upozorňuje Labák.

Ve stísněném prostoru bunkru pak ten, kdo netrpí klaustrofobií, může obdivovat poválené lafety, lapače zplodin, dobové zbraně, helmy, a další vybavení. „Návštěvníkům se nejvíc líbí zalafetovaný kulomet a malí kluci si na památku obvykle berou vystřílené patrony, které vozíme z různých dobových vojenských akcí,“ vysvětluje další člen KVH Pavel Barteček z Dětmarovic s tím, že bunkr a vybavení spíš obdivují dospělí než děti. „Dneska jsou děcka hlavně ovlivněné počítačem, říkají, že to či ono znají z počítačových her, ale málokdy někdo projeví zájem se k nám přidat,“ krčí rameny Barteček.

Nadšení pro vojenskou historii naší země ze všech kluků doslova čiší. „Myslím, že můžeme být hrdí na to, jaké opevnění náš stát měl. Dnes se na to vše již zapomíná a my to naopak chceme lidem připomínat,“ říká Radim Hanzel z Dětmarovic. Zdá se tedy, že kluci musí mít historii v malíčku, měli tedy ve škole z dějepisu jedničky? „Dějepis nás vždycky bavil, hlavně novodobá historie naší země. Navíc musíme mít všechno nastudované, pokud provádíme rekonstrukce bunkru a během prohlídek se také lidé ptají na ledacos, a tak musíme být v obraze a musíme historii znát,“ konstatuje Labák. Stalo se někdy, že nějaký zvědavec položil otázku, na niž neznali odpověď? „Zatím ne,“ pyšní se Labák.

Zahrajem si na vojáky, máme pušky a bodáky
Jejich vytrvalost a píle, a také nemalé peníze z vlastních kapes, které do obnovy bunkrů neustále dávají, člověka až zarážejí. „Prostě jsme hrdí na to, že jsme Češi a bunkry jsou součástí naší národní historie a je dobré o ně pečovat,“ shodují se jednohlasně kluci. V dobových poválečných uniformách se zbraněmi v rukou a nakrátko vystříhanými vlasy má člověk pocit, že je skutečně na vojně. Všem klukům je okolo dvaceti let a tak mě napadá otázka: „Byli oni sami na vojně?“ „Bohužel nás to minulo. Je to strašná škoda, že je vojenská služba zrušená. Vždyť se vždycky říkalo, že kdo nebyl na vojně, z toho se nestal muž, a asi je to pravda,“ odpovídá na otázku Pavel Barteček a ostatní souhlasně přikyvují.
Bunkr je veřejnosti přístupný podle toho, zda v něm vojenští nadšenci jsou. „Býváme tu obvykle o víkendech, o různých státních svátcích, protože právě tento bunkr považujeme za státní symbol svobody, a nebo jej otevíráme pro školy. Kdo by měl zájem se podívat, může se nám prostě ozvat,“ zve k návštěvě Barteček. Veškeré kontakty a velmi podrobné informace najdou zájemci na internetových stránkách www.kvhchotebuz.wz.cz

Gabriela Cichá