„Chce to každopádně hodně tolerance a chovat se k člověku slušně. A když má člověk snahu, vše se dá zvládnout,“ říká s úsměvem Antonín Eliáš.
Jeho žena Miluše vzápětí dodává, že člověk musí umět také odpouštět. „Není jednoduché, najít v sobě tu sílu, ale jde to.“

Antonín se s Miluškou potkali v roce 1956 na vesnické zábavě v jejím rodném Drahlově. Tam vzplanula první jiskřička vzájemné náklonnosti. Celé tři roky pak pan Antonín dojížděl za svou milou z Hněvotína do Drahlova a ujišťoval ji o své velké lásce k ní. Svatbu měli 24. ledna 1959 v Olomouci.

Po svatbě mladí manželé chvíli bydleli společně s Miluščinými rodiči v Drahlově. Přestože se pan Antonín vyučil řezníkem, podepsal nástup na šachtu, stal se horníkem jen proto, aby nemusel na vojnu a mohl zůstat se svou milovanou manželkou a synem Antonínem.

„Když měl Toník jeden rok, přestěhovali jsme se do přiděleného bytu v Orlové 3,“ potvrdil Antonín Eliáš, který pak celých dalších 33 let fáral na Dole Fučík.
V roce 1963 se manželům narodila první dcera Věra a o dalších deset let později Alena. Paní Miluše pak nastoupila také do práce a 30 let byla zaměstnána v Rekultivacích.

Oba manželé jsou na svůj věk velice vitální a každý se věnuje svým koníčkům. „Angažuji se v klubu důchodců a pomáhám ve svazu pro tělesně postižené. Má dobrá přítelkyně je upoutána na invalidní vozík, tak spolu často jezdíme ven na procházky. Ráda pomáhám jiným, a pokud mi to zdraví dovolí, budu to dělat i nadále. Doufám, až jednou my nebudeme s manželem moci, že i nám pak někdo pomůže,“ uvedla Miluše Eliášová.

Ani Antonín nezahálí. Ač nedávno oslavil své 70. narozeniny, brigádničí v jednom hypermarketu a vypomáhá synovi s udržováním rodinného domku.
Oba manželé nyní bydlí v pečovatelském domě v Orlové 4 a velikou radost jim dělá osm vnuků a tři pravnuci.