V jedné řadě připravena k výjezdu tam stála malá vojenská auta, kterým je, bratru, dobrých 50 a více let. Nejstarší volkswagen, vůz vojáků wehrmachtu, byl má v technickém průkazu uveden rok výroby 1943.

Ale nebyl to žádný filmový kompars. To se jen majitelé vojenských historických aut řadili a radili před první společnou letošní vyjížďkou. Milovníky staré vojenské techniky by tato společnost určitě potěšila. Mezi skvosty nechyběly legendární americké Jeepy Willy´s v několika verzích, ruské UAZy, rumunská ARA či italský Fiat Campagnola.

Už na první pohled i laika zaujal volkswagen z roku 1943, jehož majitel byl sice v rozhovoru sdílný, ale raději chtěl zůstat v anonymitě. „Jak jsem se dostal k tomuto autu? Zcela prozaicky. Po škole, někdy před třiceti lety, jsem potřeboval auto. A tohle bylo nejlevnější, tak jsem to koupil,“ říká majitel německého veterána, se kterým skutečně za války jezdili němečtí vojáci.

Ovšem mezi koupí a zprovozněním auta uplynulo asi pět let. „Vlastně jsem koupil pár beden s díly a auto si musel složit,“ říká majitel auta, kterých prý nebude v Česku dochovaných víc než stovka.

To „srdeční záležitost“ Václava Furčáka je přece jen o něco mladší. Je to americký Jeep Willy´s, vyroben byl na konci 50. let minulého století pro potřeby americké armády pro válečné operace v Koreji. „Je to moje třetí auto a nedám na něj dopustit. Jako první jsem měl právě jeepa, to jsem ještě jezdil s kolegou, pak následoval ruský štábní GAZ a pak návrat k jeepu,“ líčí Furčák, jinak předseda Klubu terénních vozidel 4×4 z Havířova (KTV 4×4), který příští rok oslaví už 20 let existence. O potenciální členy nemá klub nouzi, ale momentálně nepřijímá.

V současné době máme 35 členů, a to i poté, co od nás oddělila frýdecko-místecká větev. S tou nás bylo přes padesát a to bylo strašné kvantum lidí, byl problém všechno uřídit a sladit,“ vysvětluje Furčák.

V sobotu vyrazilo asi pětadvacet milovníků vojenských veteránů z celého okresu z Karviné do Dětmarovic, kde absolvovali prohlídku elektrárny. Oběd v podobě domácího guláše měli připraven v Dolní Lutyni, kde také měli čas posedět a popovídat si po dlouhé zimní přestávce.