„Ve sklepě ještě pořád stojí voda, no a v baráku jsme měli 60 čísel vody. Něco jsme stihli vyzdvihnout, něco ne. Teď všechno taháme ven a snažíme se vysušit,“ líčí osmačtyřicetiletý Petr Harazim z Vrbice.

Společně se ženou Jarmilou mají za sebou už druhou povodeň. Ta v roce 1997 však prý byla daleko horší. „To jsme měli ještě o metr víc vody. Až skoro sem,“ ukazuje Jarmila Harazimová těsně pod horní rám oken.

Jejich domek stojí u Ostravské ulice, kudy vede stará cesta do Ostravy. Voda v těchto místech opadla v úterý večer a od té doby místní vyklízejí, uklízejí a přes den větrají. „Teď čekáme na pojišťováky, aby si to nafotili a sepsali jsme papíry. Část nábytku je zničená, něco půjde zachránit. Koberce ale budeme muset vyhodit. Ikdyž se vám je podaří vysušit, už to nikdy není ono, po čase začnou páchnout,“ vysvětluje Harazimová a odkazuje se na 13 let staré zkušenosti.

Každým dnem Harazimovi čekají, až jim z města přivezou vysoušeče. A dlouhý boj s vodou bude pokračovat. „Víte, co je na tom všem nejhorší? To, že tři měsíce nebydlíte. Po povodni v roce 1998 jsme definitivně uklidili opravdu až po třech měsících,“ vzpomíná Harazimová.

To syn pana Aloise Hanáka ví o katastrofě v Bohumíně jen z telefonu, popřípadě z fotografií, které mu otec poslal emailem nebo z telefonu. Pracuje totiž v Praze na letišti a domů se podívá po 14 dnech tento víkend.

„Už jsem mu to samozřejmě volal. Nadšený nebyl,“ ujišťuje Hanák.

Nicméně zděná chatka na okraji Kopytova, kterou si syn postavil hned vedle pozemku rodičů, je zařízená stroze. S velkou vodou se tady už jaksi počítá. „Koberec se vyhodí, těch pár židlí…, uvidíme. Vodu ze sklepa teď čerpají hasiči,“ popsal průběh „záchranných prací“ Alois Hanák.

I jeho dům v sousedství zalila voda, ale on už to bere trochu s nadhledem. „Je to asi osud, nějak se tu s tou vodou musíme naučit žít,“ dodává optimisticky.

Stejné odhodlání bojovat s přírodou člověk cítí i u Harazimových. „No, co naděláme. Důležité je, že se nikomu nic nestalo. A ten nepořádek se uklidí. Stěhovat se odtud a začínat jinde? Ne!“ říká rezolutně Jarmila Harazimová.