Jedním z těch, kdo se rozhodl ulehčit lidem život za mřížemi je i pastor Slezské církve evangelické augsburského vyznání Vladislav Szkandera. „Vždy mě táhlo pomáhat lidem v extrémních situacích, takže jsem nějaký čas pracoval s těmi, které postihla nějaká pohroma, jako povodně či požáry,“ vysvětluje devětačtyřicetiletý duchovní.

Ještě předtím pracoval s dětmi z problémového prostředí, a když se otevřela možnost docházet jako dobrovolník do věznice, tak neváhal. "Nakonec jsem dostal nabídku práce částečný úvazek jako vězeňský kaplan,“ vyjmenovává Szkandera, jenž již deset let působí jako pastor farního sboru v Orlové.

Když jako dobrovolník začínal, byla karvinská věznice pouze vazební. Dnes v ní přebývají necelé dvě stovky vězňů, někteří odsouzeni i k trestu se zvýšenou ostrahou. Při duchovní péči o ně se střídá s kolegou. „Práce ve vězení je složitá, člověk nemůže jít, kam chce, ale musí dodržovat spoustu pravidel a respektovat je,“ vysvětluje.

A jak se z hlediska své profese vyrovnává s kontaktem s těmi, kteří spáchali i ty nejvážnější zločiny? „Nemám s tím problém, protože jsem v minulosti potkával různé typy lidí. A jako k lidem k nim přistupuji. Nesoudím, co provedli, ale snažím se je naučit, žít s následky,“ vysvětluje účel svého konání.

Hlavním posláním kaplana je právě osobní kontakt s trestanci, ať jsou to rozhovory mezi čtyřma očima, nebo skupinové aktivity. „Mluvíme o všem možném, svěřují se s tím, co prožívají, jaké mají problémy doma, co je trápí nebo co plánují do budoucna,“ říká pastor.

Ač je to již mnoho let, co poprvé vstoupil do vězeňského světa, vzpomíná Vladislav Szkandera i na svůj první rozhovor. „Měl jsem strach, pamatuji si, že ten vězeň byl nervózní, ale nevolal jsem ostrahu, začal jsem místo toho hrát na kytaru a hudba ho uklidnila,“ vzpomíná.

Při osobních rozmluvách s vězni se často dotýkají i závažných témat. „Někdy se svěřují s věcmi, které nikdy nikomu neřekli. Vedu je k tomu, aby chyby sami pojmenovali a poznali, co udělali špatně,“ říká a vystihuje tak podstatu své pastýřské profese.

I po propuštění na svobodu mnozí vyhledávají jeho duchovní podporu a někteří se zapojují do aktivit církevních či charitativních organizací. „Také se mi však stalo, že jsem ve vězení potkal kluka, kterého jsem znal od dětství. Taková setkání, kdy tam dospělý muž pláče a lituje, že neposlouchal, co jsem ho kdysi učil, jsou nejtěžší,“ přiznává kaplan.

Velmi těžké je vyrovnat se na svobodě s nálepkou trestance. „Mnozí mají pocit, že to mají vytetované na čele, bojí se společnosti a to není dobré. Pro úspěšné začlenění těchto lidí do společnosti jsou tady sociální pracovníci a psychologové, ale pomoc, jako církev, samozřejmě nabízíme také,“ dodává Szkandera.

Přiznává, že momenty štěstí jsou v tomto prostředí spíš výjimečné, ale o to víc si jich pak člověk váží. „Někdy přicházejí i chvíle deprese, kdy člověk myslí, že je vše k ničemu a zbytečné. Ale cesta je dlouhá, a když se podaří dovézt člověka k poznání, že je něco zlé, tak je to sice první, ale obrovský krok správným směrem,“ odhaluje závěrem zdroj své motivace Vladislav Szkandera.

LUKÁŠ TRNKA