Jedním z nich je i Luděk Čech. „K darování krve mě přivedla švagrová a její těžký porod. Při něm ztratila hodně krve,“ popisuje důvod, proč se rozhodl pro dárcovství. Zdravotní stav blízkého člověka jej tehdy dovedl k zamyšlení a k pozdějšímu rozhodnutí, že sám může pomoci při zdravotních obtížích těch, kteří to potřebují.

Od prvního odběru v roce 1984 uběhlo již více než čtvrt století. Na tu dobu si ale každý dárce obvykle dobře pamatuje. „Mně tehdy po tom prvním odběru bylo špatně. Ne proto, že bych se bál, to ne, ale nebyl jsem zvyklý a tělo na to reagovalo,“ popisuje dlouholetý dárce.

Během let si samozřejmě zvykl a po desítkách odběrů s ním procedura již nic neudělá. V každém případě má ale srovnání o odběrech před lety a nyní. „Když jsem začínal, vypadalo to na transfúzní stanici úplně jinak, než jak to tam vypadá teď. V osmdesátých letech jsme po příchodu dostali bílé gumové boty, bílý plášť, takzvaného andělíčka. A samotný odběr probíhal tak, že se ruka prostrčila otvorem v plexisklu,“ vzpomíná.

Dnes se odběry dělají v klasickém civilním oblečení. Plexiskla zmizela, všude je vidět – i to, jak přesně se odebírá krev, kdo ji bere. V odběrové místnosti jsou pohodlná křesla, trošku podobná těm zubařským. „Tehdy se dávaly ještě stravenky na oběd, obvykle jsme je s ostatními v Družbě proměnili na pivo, a tak zase doplnili tekutiny,“ směje se dnes Luděk Čech.