Jeho pizzu a zmrzlinu zná ve městě v česko-polském příhraničí mnoho lidí. „Nejdřív sem dorazil otec – v roce 1995, do Českých Budějovic. Ale tam se neuchytil, a tak se dostal do Karviné. A tady už se dařit začalo. Já jsem za rodiči přijel nejdřív na návštěvu, v roce 1999 jsem tady už ale zůstal,“ popisuje muž, jenž černými vlasy a očima rozhodně nezapře svůj původ.

Ale česky po těch letech už umí dobře a říká, že čeština prý pro něj těžká nebyla. „Je to také slovanský jazyk, takže naučit se česky mi potíže nedělalo,“ usmívá se. Přízvuk sice má, ale potíže s komunikací zcela určitě ne.

Jeho rodina přijela do středu Evropy za prací. „V Moldávii po válce nebylo možné žádnou sehnat. Tak jsme zkusili štěstí tady. A podařilo se, práci mám,“ je dnes Hakan Hamzai rád za životní změnu, kterou nastartoval jeho otec.

Ještě v Moldávii chtěl po absolvování vojenské služby studovat. Bohužel na to nebyly peníze, práce se sehnat nedala… „Rodiče jsem následoval právě pro to a v Moldávii zůstala jen sestra. Jednou bych se tam rád vrátil. Ale dokud je práce, jsem tady,“ soudí muž, jehož hlavní náplní práce je obsluha několika pecí nebo zmrzlinářského stroje. Pokud by zůstal doma, byl by zřejmě bez práce.

Právě zmrzlinářství zdědil po pradědečkovi. „Ten se tím živil na Slovensku. Já se o rodokmen zajímám, mí předci byli osmanští vojáci. Pak, po změně režimu, zemědělci,“ popisuje historii státu, která se dotkla i jeho rodiny.

Rozdíl vidí i v mentalitě lidí. Moldavané jsou podle něj jako Balkánci mnohem temperamentnější. „Češi jsou Slované s německou výchovou. Neumím to přesně popsat, ale rozdíl v temperamentu je určitě znatelný,“ soudí Hamzai.