Společným jmenovatelem obou měst byl v šedesátých letech 20. století rychlý růst počtu obyvatel, rozsáhlá bytová i nebytová výstavba a v neposlední řadě intenzivní dobývání černého uhlí. V návaznosti na tyto jevy se výrazně zvyšovaly nároky na veřejnou a nákladovou železniční dopravu. Začaly se stavět zcela nové vlakové terminály.

Karvinské hlavní nádraží bylo pro veřejnost dáno k užívání v roce 1963 a tím nahradilo starou stavbu v lokalitě Karviná-Doly. V nové staniční hale dominovala mozaika od akademického sochaře Sládka, symbolizující Karvinou jako město uhlí a zdraví.

Havířovské hlavní nádraží se budovalo v letech 1964 až 1969 podle návrhu architekta Josefa Hrejsemnou. Stavitel při jeho výzdobě spolupracoval se sochařem Václavem Urubou, který je autorem betonové plastiky nazvané Směrník, zdobící prostor před nádražím.

Obě železniční stanice se v té době řadily k těm nejmodernějším a nejhezčím nejen v Těšínském Slezsku, ale i daleko za jeho hranicemi. Zatímco karvinské nádraží v posledních letech prošlo obnovou, havířovské již léta chátrá a je otázkou, jaký osud ho čeká.