Dnes jako pětasedmdesátiletý důchodce rád vzpomíná na roky strávené v dopravě, které doprovázely někdy až neuvěřitelné zážitky.
Zimní mrazivé počasí nebylo pro dopraváky nic příjemného. Zajištění plynulého provozu kladlo na přepravce vysoké nároky.

„Bylo to v roce 1955, když jsem pracoval ještě jako vlakvedoucí. Při dojezdu naší soupravy do zastávky Lazy ve směru na Ostravu, nám prasklo péro u pantografu a ten pak nedosahoval na trolej a zůstal ležet na střeše motorového vozu. Řidič Vlastík bez dlouhého rozmýšlení vylezl na střechu, ručně nadzvedl pantograf na ramena k troleji a zavolal, Jarku jeď! Byla tehdy veliká zima. Z nejbližší výhybny jsme vyrozuměli výpravčího a ten nám naproti do stanice Petřvald Dělnický dům, poslal náhradní motorový vůz. Po celou dobu jízdy za mého řízení byl Vlastík na střeše. I když měl na sobě teplý kožich, byl pořádně prokřehlý. Samozřejmě, že jsme předpisy porušili. Tenkrát nám to nějak prošlo. Dnes, už by to zcela jistě byl velký malér,“zavzpomínal Jaroslav Šipula z Havířova.

Štěstí v neštěstí, tak by se dala nazvat událost z únoru 1956. Byl to velmi studený měsíc. Teploty klesaly až na mínus 40 stupňů Celsia. V řadě škol byly uhelné prázdniny. Tak krutou zimu, jak tramvajáci, tak stejně i řidiči na silnicích jen těžce zdolávali.

„Jednou po odkřižování tramvají ve výhybně Orlová se dala do pohybu směr Ostrava tramvaj, kterou řídil Petr Borový. Jenže pro hodně zamrzlá okna ji přehlédl řidič autobusu ČSAD, který jel od Lazů a došlo ke střetu. Tramvaj z důvodu silného nárazu byla vysazená z kolejí nad přilehlý příkop a jak tramvajová trať, tak i vozovka se staly na nějakou dobu neprůjezdné. Jakmile se zpráva dostala k výpravčímu a také k vedoucímu provozovny, tedy k otci, který pohledem do jízdního řádu zjistil, že nehoda se stala právě v době, kdy v daném místě jsem měl projíždět já. Ihned si zajistil řidiče s autem a jel na místo nehody. Jenže skutek byl jiný. Na trati kvůli mrazům a nepříznivému počasí vzniklo zpoždění a já dojel na místo více jak o dvacet minut později. Nutno dodat, že se nehoda obešla na štěstí bez zranění,“ pokračoval ve svém povídání tramvaják.

Úzkorozchodné tramvaje, byť povětšinu neměly nejnovější vozový park, byly na to všechno dosti spolehlivé. Důkazem toho byla krutá zima v roce 1963. „V Ostravě se do provozu MHD houfně zařazovaly nové tramvaje řady T, lidově zvané žehličky. Ale zima se postarala o to, že doprava v centru města tenkrát úplně zkolabovala, zatím co tramvaje úzkého rozchodu jezdily nepřetržitě bez nějakých větších problémů,“ zakončil své vzpomínky člověk, kterého tramvaje nejenom živily, ale také mu přirostly k srdci.