Vystudovala jste inženýrství na Vysoké škole báňské v Ostravě. Přesto se televizní zpravodajství stalo vašim osudem. Čím vás přitahuje živé vysílání?
Práce ve zpravodajství přišla zcela nečekaně. Na mateřské dovolené se svým druhým dítětem jsem si řekla, že se už ke svému původnímu povolání nevrátím. Osm let jsem pracovala jako projektantka vzduchotechniky a vytápění a cítila jsem, že v tom oboru nic moc nedokážu. Prošla jsem kurzem daňového poradenství a myslela jsem si, že to bude má nová profese. Když mi mateřská dovolená končila, v ostravské televizi se uvolnilo místo v obchodním oddělení. Přihlásila jsem se. A tam zazněla od tehdejších šéfů pro mě ta osudová slova, která mi dodnes zní v hlavě: Není vás pro ty faktury škoda? Nechcete to zkusit ve zpravodajství? Byl to pro mě šok, protože jsem takové ambice nikdy neměla. Nástup nebyl nijak jednoduchý. První rok jsem se dost trápila a ukáplo mi i pár slz. Ale řekla jsem si bojuj, nejsi žádný srab. A už jsem tam šestnáctý rok.

Svůj profesní díl dělíte coby moderátorka, ale také redaktorka zpravodajství. Kdy pociťujete větší adrenalin – v okamžiku, kdy chcete divákům objasnit nějakou kauzu, třeba ze zdravotnictví či sociální problematiky, anebo když sedíte v září reflektorů a televizních kamer ve studiu a moderujete Report?
Někdy mi dají reportáže natolik zabrat, že se na týden moderování doslova těším. Dostanete třeba od vedoucího vydání pokyn: Okamžitě jeď, stalo se neštěstí. A já až v autě telefonicky zjišťuji, kam přesně jedeme a co se vlastně stalo. Navíc se musíte připravit na to, co možná uvidíte. Krev, zraněné, mrtvé. Mobilizace sil, o kterých ani nevíte, že je máte. Třeba tragédie při pádu mostu ve Studénce nebo zkáza po povodních. Za normálních okolností by se člověk těm místům vyhnul. My tam být musíme. Přinášíme informace i o lidské bolesti, zoufalství a beznaději. Adrenalin má ale své místo i ve studiu. Když uslyšíte z režie, že za deset vteřin jedeme, zlomte vaz, a rozsvítí se červená, už nic nevezmete zpět. Žádné slovo, žádné přeřeknutí.

Co vám dává a možná také bere „ televizní zpravodajská novinařina“?
Je to velká zodpovědnost. Hrajete si s každým slovem. Stačí přehodit slovosled, věta lehce změní význam a už někdo volá, že jste to překroutili. Také není jednoduché dostat všechny respondenty, které pro dané téma potřebujete, před kameru. Některé musíte hodně přemlouvat, aby něco řekli. A nejlépe hned, aby se reportáž mohla co nejrychleji odvysílat. Jednu dokončíte a okamžitě se připravujete na další. Jeden den spory o pozemky, druhý den důchodová reforma a třetí třeba nějaký soud. Na všechno se musíte dopředu připravit. Bere to hodně času a občas se dostanete do opravdového stresu. Navíc nikdy nevíte, jak dlouho budete v práci, co se ten den všechno stane. A k tomu noční pohotovosti, kdy vás ve dvě ráno vytáhnou z postele kvůli nějaké většinou tragické události, to také není nic příjemného. Na druhé straně, je to úžasně pestrá práce. Poznáte spoustu osobností ze všech oblastí života, není snad místo, kam byste se nepodívali – doly, věznice, útrobí banky, operační sály a desítky dalších. Nejsem na nic odborník, ale troufám si říct, že mám přehled.

Jste atraktivní žena, která je téměř každodenně na obrazovce. Jak je to s popularitou – „známou tváří“ – na televizní obrazovce, oslovují vás lidé na ulici, či třeba v restauraci? Jak se s tím vyrovnáváte?
Když mě lidé začali na ulici poznávat, těšilo mě to, říkala jsem si, že má práce není marná. Postupně jsem si ale začala uvědomovat, že je to také hodně zavazující. Musíte se pořád „chovat slušně“. Lidé sledují, jak vystupujete, jestli jste vstřícná, nebo nepřístupná, ale také, jestli vypadáte na obrazovce lépe, nebo hůře než ve skutečnosti. Prostě neustále se hlídáte. O to více se vždycky těším na výlety s přáteli třeba do hor, kde se uvolním a mohu si užít té společenské svobody mnohem více.

Máte v tomto smyslu žárlivého životního partnera? A jak to doma řešíte?
Má práce mi dala mnoho nových přátel, které bych jinak nepoznala, ale vzhledem k tomu, že svou situaci nezneužívám ani nevyužívám, tak to můj partner neřeší. Dříve, když mě někdo oslovil na ulici, ptal se: Kdo to byl? Teď se už neptá. Stejně mu většinou odpovím: Nevím, asi divák.

Jak vypadá každodenní život televizní moderátorky–redaktorky v práci? Můžete jej čtenářům trošku popsat?
Když moderuji, zpravidla nemusím vyjíždět do terénu, takže mám po ránu více času a klidnou hlavu. Vím, že nápor přijde až po poledni. Děti už do školy vypravovat nemusím, tak se věnuji sobě, nebo lehce domácnosti. A také vymýšlím, co si večer obléknu a jak se nechám učesat. V redakci už mám jiné starosti. S redaktory konzultuji úvodní studia a upravuji si je tak, aby se mi dobře četly. Stává se, že nad některým dumáme třeba i půl hodiny, než jsme oba spokojeni. S vedoucím vydání probírám bodový scénář, tedy přehled toho co budeme vysílat. V patnáct hodin máme rekapitulační poradu, a také se vzájemně informujeme, jakým tématům se budeme věnovat příští den. Po šestnácté hodině odcházím do maskérny. Líčení na obrazovku má svá specifika a vyžaduje čas. Trávím tam i tři čtvrtě hodiny. Do studia vcházím v 17.40 hodin. Proběhne krátká zkouška a úderem osmnácté hodiny startujeme naostro. V týdnu, kdy točím reportáže, vypadá den od rána jinak. Brzy vstávám a už přemýšlím, jak dané téma uchopím, zda seženu všechny respondenty a zda ji stihnu včas dokončit. Natáčení může trvat i půl dne. Nasbíráte spoustu informací, ale musíte je vtěsnat zhruba do jedné a půl minuty. Nebývá jednoduché vybrat to nejpodstatnější. Když všechno sepíšete, utíkáte do střižny. A den uteče rychleji než voda.

Na kterou svoji reportáž vzpomínáte nejraději, která třeba pomohla někomu, například handicapovým lidem…
Jsou jich už tisíce a nedokážu vybrat jednu. Oslovily mě mnohé. Nejednou se mi při natáčení dojetím vedraly slzy do očí, když jsme třeba v Hospici svatého Lukáše viděli, s jakou péčí a laskavostí se tam starají o umírající lidi. Ale bývá i hodně veselo, jako nedávno v Řece při soutěži dřevorubců. Víno teklo proudem, všichni slavili a my jen litovali, že se z časových důvodů nemůžeme přidat. Nejlépe se pracuje tam, kde vás lidé vítají a chtějí třeba představit svůj nový projekt, nebo mají nějaký problém a jsou rádi, že se o ně někdo zajímá.

Měla jste někdy velkou krizi v práci, že jste chtěla, jak se říká, s tím okamžitě praštit?
Občas přijdou krize z přemíry psychického vypětí. To pak raději na pár dní vypnu. Přestanu sledovat, co se kde událo a jedu někam do přírody, nebo se doma pustím do velkého úklidu a nad ničím nepřemýšlím. Vím, že za chvíli mi ten televizní sprint zase začne chybět.

Co je nejtěžší na moderování?
Vypadat na obrazovce klidně, i když máte občas nervy na pochodu. Může třeba selhat čtecí zařízení a vy pak musíte navázat na text, který máte před sebou na stole. Běda vám, když máte papíry špatně seřazené. Ten správný text v tom stresu prostě nenajdete. Anebo počítačový systém přeskočí reportáž a vy uvedete úplně jinou. Také těžká situace. Stává se i to, že se něco mimořádného udá přímo během vysílání. Editor rychle vepíše zprávu do čtecího zařízení, ale na stole ji nemáte, na to už není čas. A vy pak čtete pro vás absolutně neznámý text.Musíte se spoléhat, že v tom spěchu editor neudělal nějakou stylistickou chybu. Když se přeřeknete, nesmí vás to rozhodit. Pokud nad tím přemýšlíte, zpravidla uděláte další. Já si vždycky řeknu, alespoň lidé vidí, že vysíláme naživo.

Máte v tomto nějaké vzory či lidi, kteří vás inspirovali?
Vzory přímo nemám. Je hodně moderátorů, kteří se mi svým projevem líbí u nás i v zahraničí. Občas od nich něco odkoukám, ale snažím se být především sama sebou.

Na kterou velkou osobnost, s níž jste se setkala během vaší dosavadní praxe, vzpomínáte nejraději?
Nebudu chodit daleko. Velmi ráda vzpomínám na Evžena Tošenovského. Byl výraznou politickou osobností v době mých zpravodajských začátků. Často jsem s ním natáčela, vždy se choval vstřícně a já jsem měla pocit, že tomu, co říká, můžu věřit. A navíc, má manželku Drahomíru.

Jak dokážete relaxovat po práci?
Vítám, když po příchodu domů z práce na mě alespoň půl hodiny nikdo nemluví. Potom začnu vymýšlet nějakou večeři, poslechnu si, co kdo během dne zažil, jaký má kdo problém a pak už jen padnu do postele. A těším se na víkend. Ráda vezmu do ruky tenisovou raketu, sednu na kolo, nebo se jdu s partnerem podívat na basket, který sám dodnes hraje. Navštívím rodiče, posedím s přáteli, a to všechno završím očistou těla i duše v sauně, kterou si dopřávám každý týden.

MALÝ ZPOVĚDNÍK
Oblíbená barva?
Čistá bílá. Ta nikdy nic nepokazí.
V jakém znamení jste narozena?
Jsem ve znamení Panny.
Čím vám imponuje váš partner a co dělá?
Honza Kozák? Asi tím, že si s ničím a s nikým nedělá zbytečné starosti. Kromě těch, kterým dělá účetního a daňového poradce.
Filmový herec, který vás, jak se říká, dostal?
Tajemný Keanu Reeves.
Oblíbený film?
Lepší už to nebude.
Hudba, kterou ráda posloucháte?
Ukliďňující, náladová, u které se třeba můžu zasnít.
Oblíbená zpěvačka, zpěvák či hudební skupina?
Enigma, Enya, Mike Oldfiel.
Co považujete v životě za nejdůležitější?
Štěstí mých nejbližších. Když jsou šťastni oni, jsem šťastná i já.
Dovolená vašich snů?
Moře, slunce a apartmán, prostě pořád venku. Žádný hotelový pokoj v desátém poschodí.
Nesplněný životní sen?
Umět řídit auto. Řidičák mám, ale jen ve vitríně.
Čím jste chtěla být, když vám bylo třináct?
To vím přesně, geoložkou. Sbírala jsem kameny a třídila je podle druhu.