Na místě sociálně vyloučené lokality zde do několika let vznikne průmyslová zóna. Podle mluvčí karvinské radnice Šárky Swiderové jedná město ve veřejném zájmu a zákonně. Reagovala také na stížnosti, které se týkaly přidělování bytů nájemníkům z problémové lokality.

Kolik rodin už je vystěhovaných?
„Dvacet z celkových asi pětadvaceti. Někteří se nechtějí vystěhovat vůbec, to se řeší soudně. Likvidace ghetta je ve veřejném zájmu, tahle vyloučená oblast platila léta za útočiště nepřizpůsobivých a není to hezká vizitka příjezdu do města. Do oprav bytů v místě jsme před lety investovali nemalé peníze a brzy byl stav stejný jako před opravami. Lidé je zničili, nemá to smysl. Oblast je navíc podle územního plánu určena k podnikání, ne k bydlení.“

Jak se přestěhovaným rodinám v novém bydlišti daří? Padly stížnosti na to, že v nových bytech není elektřina nebo plyn.
„To se ptejte jich, stížnosti nás opravdu nepřekvapily, nečekali jsme vděk. Město koná přesně v zákonných mezích. Většinu městských bytů jsme prodali a z té zbylé tisícovky jsme přidělovali, co bylo možné. Museli jsme jim dát i lepší byty, protože byty čtvrté kategorie už prostě nemáme. A na elektřinu a plyn si musí každý sjednat smlouvu sám, to za ně opravdu město nemůže udělat. Jediné paní jsme pomáhali se zavedením elektřiny my, protože elektrárenské společnosti trvalo více než šest týdnů, než se rozhoupala, a to je divné. Za pozdní zapojení plynu si ale mohla sama – nebyla doma opakovaně v době, kdy to měla domluvené.“

Takže reakce na stěhování z Vagónky jsou spíše bouřlivé?
„Stěhování hlavně vyvolalo emoce, a to nás mrzí. Teď nám nadávají ti slušní obyvatelé města, kteří jsou zvyklí se o sebe starat sami a nedělají problémy jiným. Výtkám z téhle strany rozumíme, chtěli bychom být třeba tvrdší, ale musíme udělat přesně to, co nám přikazuje zákon. Kdyby to bylo jen na nás, věřte, že bychom věci řešili ještě razantněji, zákony ale platí pro nás jako pro kohokoli jiného.“

Přesto město stěhování nadále považuje za dobrý krok?
„Dnešní situace jednoznačně ukazuje, že rozhodnutí města ghetto zlikvidovat je správné. S nepřizpůsobivými lidmi v jiných částech města se dá pracovat, vyloučené lokality jsou ale prakticky nekontrolovatelné. Zároveň jsou i vypjaté emoce kolem Vagónky signálem, který přiměl primátora města k pokynu přitvrdit v akcích nulové tolerance proti nepřizpůsobivým ve všech částech města.“

Kdy se bude bourat a co všechno musí být před demolicí splněno?
„Bourání chceme urychlit s ohledem na to, že se tam stahují jak bývalí nájemníci, tak jejich noví sousedé. Domy prakticky rozebírají, přestože jsou opatřeny varovnými nápisy a páskami se zákazy vstupu, které se mimochodem ztrácí také. Čeká nás výběrové řízení na bourací firmu, a také musíme počkat na rozhodnutí o tom, zda demolice bude zahrnuta do dotace, o kterou na zřízení budoucí průmyslové zóny žádáme. Povolení k demolici máme.“

Jak se daří řešit problémy s rabováním nebo nezvanými nocležníky?
„Městská policie je na místě několikrát denně a vždy tam někdo rabuje. Úplně zabránit se tomu nedá. Nejvíce se ztrácejí kovové součásti domů, kabely, plechy ze střech, ale i stavební materiál. Upozorňuji, že jen na vlastní nebezpečí těch, kteří tam rabují. Zbourat Vagónku se nyní ukazuje jako jediné možné řešení.“

MARKÉTA LARYŠOVÁ