V letošním roce slaví psychiatrické oddělení havířovské nemocnice desáté výročí od svého založení. Za roky provozu se zde postupně změnily i léčebné postupy. Primář psychiatrického oddělení Marek Pérez při rekapitulaci také poukazuje na to, že nemoci zůstávají v podstatě stejné, ale mají jiné mnohdy zcela jiné příčiny.

Jak vypadalo psychiatrické oddělení před deseti lety?
Už tehdy jsme proti tehdejšímu standardu zavedli volnější pohyb pacientů. Známý bonmot, že psychiatr se od pacienta liší pouze tím, že má klíče od vstupních dveří oddělení, u nás od začátku neplatil.

S čím se u vás pacienti léčí?
Zabýváme se celým spektrem duševních poruch u dospělých. Pacienty trpící demencí však přijímáme zřídka. Je totiž obtížné sloučit péči o větší počet takových pacientů s péčí o ty ostatní. Obecně vzato hospitalizujeme především spolupracující pacienty. Nejsme totiž architektonicky ani personálně vybaveni tak, abychom mohli bezpečným způsobem zvládat některé akutní stavy provázené silným psychomotorickým neklidem a agresivitou.

Jsou duševní poruchy pacientů stejné jako před deseti lety?
Ano i ne. Diagnózy jsou v zásadě stejné, ale mění se příběhy, které za nimi stojí. V době krize jsou výrazným fenoménem reaktivní psychické poruchy, navazující na pracovní, ekonomickou či vztahovou krizi jedince. Nazýváme je poruchy přizpůsobení. Těch je opravdu proporcionálně nejvíc. S krizí přibylo reaktivních depresivních stavů, za nimiž stojí například ztráta společenského a ekonomického statutu, osobní bankrot nebo exekuce.

Co se změnilo v psychiatrické léčbě za deset let?
V první řadě nastal obrovský pokrok ve farmakoterapii. Psychofarmaka nových generací jsou cíleněji zaměřena na ovlivnění konkrétního typu nervového přenosu. Léky jsou lépe snášené, pacient se při jejich užívání necítí omezen nežádoucími účinky, ospalostí a podobně. Většinou jsou také bezpečnější při předávkování.

Jaké další změny vnímáte nejvíce?
Další zásadní změnou je demokratizace psychiatrie. Dříve byl lékař s nadsázkou v pozici otce či boha, který dával příkazy a pacient podřízené pozici dítěte či poslušné ovečky. Nyní už lékař vystupuje mnohem častěji jako průvodce či partner v léčbě a pacient je více respektován jako osobnost.

Vaše pracoviště je známé svou otevřeností. Jak se to osvědčuje?
Je to určitě lepší. Pacienti u nás mají, až na výjimky, volný pohyb po areálu nemocnice. Po dohodě jsou uvolňováni i na propustky do města nebo do svých domovů. Získávají tím obrazně řečeno větší teritorium a nedochází k tolika třenicím na oddělení. S přispěním sociální pracovnice si často samostatně vyřídí různé sociální záležitosti, nachystají si půdu pro návrat domů.

Není to ale riskantnější?
Na první pohled se to může zdát, co týká rizika sebevražednosti. U depresivního pacienta zavřeného na pokoji a monitorovaného kamerou může být téměř znemožněno ublížení si. Stejný pacient na vycházce může teoreticky provést, co mu přijde na mysl. Takže bychom se mohli domnívat, že bezpečnější je nechat všechny pacienty pod zámkem, ale výzkumy dokazují, že to tak není. Uvolnění režimu, při dodržení zásad bezpečnosti, nevede k nárůstu sebevražednosti. Dokonce má opačný efekt a vede i ke snížení projevů agresivního chování. Možná jsme měli i trochu štěstí, ale za deset let nedošlo k tomu, aby si některý z našich pacientů během hospitalizace závažně ublížil.

Jaké změny byste na vašem oddělení v dalších letech přivítal?
Moc bych si přál rozšíření kapacity o další oddělení, a to ve stávajících prostorách. Zvýšil by se komfort péče. Krátkodobé pobyty, krizové intervence a podobně by se odehrávaly v rámci menšího oddělení a dlouhodobější hospitalizace v rámci většího oddělení. Tam by bylo možné sestavit propracovanější psychoterapeutické programy například zvlášť pro závislosti, úzkostné poruchy či psychotické poruchy. Vznikla by tím základna pro rozšíření terapeutického týmu. Ale splnění těchto přání není závislé jen na mě a vedení nemocnice. Klíčovými hráči jsou v této věci pojišťovny a kraj.

Čtěte také:
Sebevraždy skokem pod vlak
Sebevraždy skokem z výšky