Tříměsíční cestou si Nicolette splnila další z cestovatelských výzev, které už prostě patří k jejímu životu. Navzdory svému mladému věku už procestovala desítky zemí světa, žila v Austrálii, prováděla turisty po Rumunsku a nyní studuje ve Velké Británii.

Její pěší pouť měla navíc další, dobročinný rozměr – rozhodla se vypsat sbírku, do které její příznivci mohli posílat finanční příspěvky na pomoc krajanům v rumunském Banátu, kde v šesti vesnicích dodnes žijí velmi podobným způsobem života jako v roce 1823, kdy z Česka přišli. Podařilo se jí vybrat téměř 170 tisíc korun, které předá organizaci Člověk v tísni.

„Tato nevládní organizace v oblasti působí dlouhodobě, s krajany je stále v kontaktu, zná tak jejich opravdové potřeby, ví, co potřebují a s tím jim pomáhá. I to byl důvod, proč jsem se rozhodla pomoci a jsem ráda, že se podařilo vybrat tolik peněz,“ říká Nicolette.

Možnost podpořit unikátní českou komunitu v rumunském Banátu ale nekončí s koncem Nicolettiny sbírky, Člověk v tísni má stále otevřený účet, kam lze peníze poslat: 59445944/0300

Nebezpečí? Nic, kvůli čemu se nevydat na cesty

Když Nicolette na jaře oznámila přes sociální sítě své plány, mnozí možná kroutili hlavou a varovali ji před možnými nástrahami až nebezpečím, která na samotnou mladou dívku mohou na takové cestě čekat.

A nepletli se. Jak se nakonec ukázalo, nebezpečí na Nicolette skutečně na cestě čekalo - několikrát ji cestu zkřížily čerstvé medvědí stopy, naháněli jí agresivní pastevečtí psi, potrápily ji zdravotní obtíže, které jí dokonce dokonce poslaly na pár dní do nemocnice. Největší strach však zažila při bloudění v rumunských horách, kdy dlouhé hodiny nemohla najít správnou cestu.

„Jako sólo cestovatelka musíte dbát zvýšené obezřetnosti. Klíčové je samozřejmě respektovat zákony, pravidla a také kulturu země, do které vstupujete. Jakmile místní chápou, že je respektujete, tak jsou neuvěřitelně pohostinní. Musím přiznat, že jsem měla obavy z Turecka, kvůli postavení žen v tamní společnosti. Nakonec se ke mně všichni chovali velmi pohostinně a s největším respektem a úctou. Člověk nesmí něčí špatné zkušenosti zobecňovat na všechny, dobří i zlí lidí jsou zkrátka všude,“ vypráví nadšeně Nicolette.

Všechny trable, které po cestě zažila, ale byly rázem zapomenuty, když stanula v cíli své cesty před nádherným chrámem Hagia Sofia. Co se jí v té chvíli honilo hlavou?

„Především jsem cítila vděčnost všem, kdo mě na cestě podporovali, rodině, přátelům a sponzorům. Byla jsem samozřejmě unavená, ale plná dojetí a trochu i smutná z toho, že úžasné dobrodružství končí,“ vybavuje si Nicolette.

Doma jen na skok

Jako památku na nezapomenutelnou pouť si Nicolette rozhodla přivést tetování, osud jí ale nadělil ještě daleko lepší suvenýr. „Za bulharským městem Svilengrad se ke měn uprostřed ničeho připojilo toulavé štěně křížence, fenka, které jsem dala jméno Svili právě podle onoho nejbližšího města, kde jsme se setkaly. Společně jsme pak šly posledních 250 kilometrů. Tedy vetšinou jsme ji nesla,“ usmívá se mladá žena.

Po dlouhé cestě už je Nicolette zase doma v rodném Havířově, kde se ale zdrží jen pár dnů - musí se totiž vrátit do Velké Británie a pokračovat ve studiu. Na co se těšila nejvíc? „Na rodinu, přátele, pohodlnou postel, ale taky na české pivo,“ prozradila.