Cítila jsem se, jako Bílá masajka, přiznává Eliška Paschalidu

„Amerika je krásná země, život je tam úplně o něčem jiném. Ale já vždy vyhledávala spíše klidnější a zajímavější lokality," říká Eliška Paschalidu.

Když jí kamarádka před zhruba sedmi lety nabídla jet do Keni, kde měly pomáhat specializovanému zdravotnímu středisku pro domorodce jako zdravotní sestry, neváhala ani minutu. Ubytovány byly v malém hotýlku ve městě Mombasa. „Všechno tam bylo špinavé, vypotřebovaly jsme asi šest balení Sava, než jsme byly schopné posadit se na zdejší toaletu," vzpomíná Eliška.

Její prvotní nadšení postupně opadalo, když viděla, v jakých podmínkách bude žít a jací jsou místní lidé. „Na každém rohu žebráci, navíc já jako blondýnka jsem se těšila až přehnanému zájmu. Bylo mi z toho hrozně, bála jsem se chodit po ulici," přiznává mladá žena.

Láska všechno změnila

Její práce ji ale začala postupně naplňovat. „Po měsíci si už místní zvykli, že nás potkávají a chovali se k nám trochu uctivěji. Očkovali jsme místní děti a pomáhali starým lidem s nejrůznějšími problémy," vzpomíná Eliška Paschalidu.
Den D nastal ve chvíli, kdy do provizorní ordinace vstoupil urostlý Aban, který doprovázel svou maminku k lékaři. „Zírala jsem na něj jako na zjevení. S odkazem na popkulturu bych musela přiznat, že byl něco mezi Denzelem Washingtonem a zpěvákem Sealem," popisuje svůj příběh jako z červené knihovny.

A že sympatie byly vzájemné, vyšlo najevo ještě týž den, kdy ji mladý muž čekal před ordinací, aby mohl ženu pozvat do místní kavárničky. „Pocházel z kmene Mijikenda z národu Rabai, kteří byli v Keni velmi uznávaní. Postupem času mě začal seznamovat se svou kulturou a já si připadala jako Bílá masajka," přiznává mladá žena.

Rovněž vzpomíná, že měla ze začátku velký problém s tím, aby ji kmen přijal. „Dívali se na mě skrz prsty, jako na někoho, kdo nemá u nich co pohledávat. Až po několika hádkách Abana s otcem se ke mně začali chovat hezky. V tu chvíli jsem věděla, že se domů už nevrátím," dodává třiatřicetiletá Eliška.

Aban se jako málokterý muž z kmene pustil do studií a následně pracoval jako zdravotní bratr v blízké nemocnici, což se jeho rodině také příliš nezamlouvalo. „Už od malička šel proti proudu jeho zvyků. Ale šel si za tím, co chtěl," říká dnes už vdaná žena.

A jejich příběh má pokračování jako z červené knihovny. V Mombase se našli útulný byteček a do roka se jim narodila zdravá holčička. „Mandere je človíček, který upevnil svazky s Abanovou rodinou, i tou moji. Dlouho se nemohli smířit s tím, že se už nevrátím. Teď nás ale dvakrát do roka navštěvují a vidí, že se mám době a nežiji někde v provizorním stanu na pláži," říká žena, pro kterou se Afrika stala srdeční záležitostí nejen díky muži. Tamní kultura, safari a příroda se jí doslova vryly pod kůži.