„Poskytujeme zdravotní pomoc, ale často máme technické zásahy. Například vytahujeme zapadlá šlapadla, taháme nepojízdně loďky, katamarány, vodní skútry. Ale zrovna před chvílí jsme vyjeli na místo, odkud se valil mohutný kouř, abychom zjistili, že tam nějaký zahrádkář pálí klestí. V tomhle počasí. To nepochopíte!“ říká mi v pátek hodinu před polednem u vleku vodních lyžařů vodní záchranář Lukáš Fojtík.

Na slunci je přes třicet a už po pár minutách rozhovoru máme oba chuť skočit do vody, abychom se zchladili. Možná později…

Prevence i konkrétní pomoc

Lukáš i jeho kolegyně Kamila Kubínková shodně připomínají, že kromě výše zmíněných činností mají vodní záchranáři na přehradě také úlohu preventivní.

Takže nejen, že lidem pomohou, když si odřou ruku či koleno, pohmoždí prst, ale občas musí klidnit rozjařené rekreanty, kteří na vodě ohrožují sebe i ostatní.

Nejčastější úrazy? „Dezinfekce, náplast, pofoukat,“ jak my říkáme. Tedy lehčí úrazy, ale míváme tu i zlomené ruce, nohy, vykloubená ramena,“ dodává Lukáš.

„Asi bych neřekla, že suplujeme policii, ale občas musíme lidem domluvit. Většinou dají říct, ale je to individuální. Na někoho je třeba být razantnější,“ vypráví záchranářka Kamila.

Nejčastěji ale záchranáři radí lidem, jak se chovat na vodě, aby jim neuplaval paddleboard či aby rodiče dětem dávali při vyjížďce loďkou či na šlapadle záchrannou vestu, a aby si ji brali i dospělí. Většina lidí doporučení záchranářů a starost o jejich bezpečí bere a mají ze záchranářů respekt.

Zážitků je mnoho

Lukáš na Těrlicku slouží už pátou sezonu a zatím prý nezažil žádnou vyložené divokou situaci. Zhruba před šesti týdny se v přehradě utopil třiapadesátiletý muž, ale není to prý běžné. „Za tu dobu, co tady jsem, je to první utopený. Byl opilý, jak jinak,“ říká. Konzumace alkoholu, někdy nadměrná, je prý vůbec největším nešvarem rekreantů, kteří tráví volno u přehrady, a někdy i rybářů.

Záchranář Lukáš a jeho kolegové také dohlížejí na to, zda lidé na vodních skútrech jezdí ve vymezeném prostoru a neohrožují třeba lidi na šlapadlech či loďkách. „Po přehradě je ale nenaháníme, je to zbytečné. Počkáme na ně na břehu a promluvíme se nimi. Pokud někomu nejde domluvit, nedá si říct, zavolám na něj policejní hlídku,“ říká záchranář Lukáš Fojtík.

Jan Siuda, spoluzakladatel místní vodních záchranné služby, si vybavuje situace, doby, kdy se lidé chtěli se záchranáři i prát. „Teď už se to děje výjimečně, ale pár takový případů jsme zažil,“ říká Siuda, bývalý boxer, důlní záchranář, trenér vodního lyžování a první předseda spolku Vodní záchranné služby, která spadá pod Český červený kříž.

Vodní záchranáři slouží na Těrlické přehradě během července srpna denně, v červnu a v září o víkendech. Kromě jich vyjmenovaných činností, asistují také při závodech plavců, lyžařů či jachet, čímž si vydělávají nějaké peníze na investice.

Vedle záchranářů je občas na přehradě možné vidět i člun s policisty. Na vodu vyrážejí zejména během léta a zpravidla kontrolují doklady od plavidel anebo řidiče, zda neřídí pod vlivem alkoholu.

Na vodě

Abychom si s fotografem udělali představu, jak vypadá práce vodních záchranářů v terénu, vezmou nás na vodu. Služební lodí, ve které nechybí kufr se zdravotnickým materiálem, nosítka, fixační prostředky, ale ani klakson a maják, vyrážíme a hned kousek od břehu potkáváme dvě dívky, sedící na paddleboardech.

Lukáš vypne motor a k dívkám radí, aby si prkno uvázaly k noze. „Když spadnete do vody, uplave vám, až se k němu nedostanete,“ vysvětluje.

Na přání fotografa objedeme více míst, aby si mohl udělat z vody záběry i do zásoby.

Jan Siuda mezitím vzpomíná, jak před v roce 1998 v Těrlicku zakládali vodní záchrannou službu. „Tehdy bylo spousta nadšenců z řad sportovců, kteří si udělali kurz a byli ochotni u vody sloužit. Dnes je situace bohužel zcela jiná. Nejsou lidi!“ říká s vážnou tváří.

Vodní záchranka v Těrlicku má ani ne dvacet členů, z toho polovina jsou muži ve straším věku, mladých jako šafránu. A tak občas prý musí do služby i chlapi, kterým je hodně přes sedmdesát.

Potřebují mladou krev

„Potřebovali bychom mladé, které zaškolíme, vycvičíme, aby to do budoucna měl kdo dělat. Ideální jsou studenti, jenže ti chtějí přes léto vydělávat a toto je služba dobrovolná a zdarma. Ne úplně, ale odměna je spíše symbolická,“ vysvětluje Siuda.

„Člověk, který chce dělat vodního záchranáře, musí být srdcař. Dělá to o své vlastní vůli, ve svém volném čase a prakticky zadarmo,“ říká Lukáš Fojtík.

Ale určitě nelituje. Voda je mu souzená. Stejně jako jeho přítelkyně Kamila s oblibou jezdí divokou vodu a v zimě dělá správce na sjezdovce na Vaňkově kopci za Ostravou.

Skoro osmdesátník Jan Siuda by takových srdcařů jako jsou Lukáš s Kamilou měl k dispozici co nejvíc. Když mluví o nedostatku lidí, vůbec nepřehání. „Docela vážně uvažujeme, zda bude vodní služba vůbec pokračovat. Potřebujeme mladou krev! Všechno máme - peníze na provoz, zázemí i techniku, ale lidi nejsou… No, uvidíme,“ povzdechne si Jan Siuda.