Vzpomenete si na oblíbenou dětskou knížku?
To jste mě zaskočil. Asi ne. Vzpomínám si ale, když jsem byl dítě, bylo po válce a děti tehdy měly oblíbeného českého Honzu, který byl hloupý, ležel na peci, pak se vydal do světa s rancem buchet a nakonec se stal králem. Moc se mi to nelíbilo a myslím, že ani mým rodičům, ale tehdy to byl prostě takový fenomén. Dnes si říkám, že takovýto příběh vznikl zřejmě uměle a po válce zcela logicky. Pozitivní příběhy měly lidem dodávat energii a naději. Ale v podstatě to bylo šíleně blbý.

Četli vám rodiče pohádky?
Rodiče ne, ale tetička, A četla moc krásně a velmi ráda. Ale opravdu už si nepamatuju, co nám četla. Zřejmě něco od Boženy Němcové nebo bajky. Opravdu nevím.

A jaký předčítač jste vy coby otec, potažmo dědeček?
U nás čte manželka, každý večer. Když se děti narodily, tak už v kolíbce jim četla, ačkoli ještě ani pořádně nevnímaly. Takže my to tak máme rozdělené: manželka dětem čte, já si s nimi hraju. Vždycky večer máme takový rituál, říkáme mu „hopa hopa“. Vlezeme si na postel, a buď si hrajeme nějaké hry, povídáme si nebo jen tak blbneme. A pak jim taky někdy vyprávím pohádky, které jsem si vymyslel já, třeba o žížalkách. Ty mají holky hrozně rády.

A co holkám čte vaše paní?
Teď jim četla pohádky, které napsal Ladislav Špaček. Jmenuje se to O Viktorce. A kupodivu se to holkám líbilo. Ale jinak jim čte všechno možné.

Jak jste na tom vy jako čtenář?
Mám spousty knih. Ač je nekupuju, tak mi neustále přibývají, protože kam přijdu, dostávám je. V mládí jsem samozřejmě četl Otu Pavla a Bohumila Hrabala. Teď mám ale raději spíše zahraniční spisovatele. Mám rád romány Michaela Connellyho, rád čtu Maria Puzza a momentálně čtu životopis Frederyka Forsytha. Já sám jsem dokonce dvě knížky napsal. Jednu autobiografii a druhou k 50 letům Olympiku. Všechny jsou vyprodané. Bohužel. Nebo bohudík?