Co to vlastně obnáší, dělat inspicienta?
Inspicient je to člověk, který je středobodem každého představení. Možná to zní nadneseně, ale všechno v zákulisí kontroluji a řídím. Před zkouškou nebo představením je třeba zkontrolovat, jestli jsou všichni na místě, u představení nejen herci, ale i technický personál. Zkontrolovat se musí i scéna, kulisy. Aby se například nestalo, že dveře, které mají být otevřené a má jimi dramaticky vstoupit herečka v hlavní roli, jsou v kritický okamžik zamčené. To se nám skutečně při představení stalo. Naštěstí měla scéna ještě vstup do pokoje „z terasy“ a děj tak nic nenarušilo.

Kontrolou před představením ale práce inspicienta teprve začíná, že?
Představení může začít jen na můj příkaz. Platí nejen pro herce, ale také pro technický personál. Ten divák většinou, stejně jako moji profesi, vůbec nevnímá. A je to tak dobře. Ale bez zvukařů, osvětlovačů, rekvizitářů a garderobiérek bychom hrát nemohli. Všichni musí být koordinovaní, a i když ze zkoušek dobře vědí, kdy a kde mají být, stejně je pro jejich kolegy nutné slyšet moje pokyny a poznámky, aby vše klapalo. Během představení například upozorňuji herce, kdo, kam a kdy se má připravit. Všichni herci nejsou pořád na scéně. V našem divadle je konkrétně šest možností, kudy se lze dostat na jeviště.

Těšínské divadlo ale nehraje jen je své mateřské budově v Českém Těšíně?
To rozhodně ne, předplatitele máme v okolních městech, třeba v Třinci, v Karviné, Havířově, Orlové nebo ve Frýdku-Místku. Za nimi do tamních kulturních zařízení jezdíme několikrát ročně s každou novou premiérou. To jsou známé štace, tam je prostor jiný než v divadle, ale dobře ho díky častým výjezdům známe. Jezdíme ale samozřejmě hrát také dál celé republice, občas i pod širé nebe. U každého nového představení i nového prostoru je pak nutné spolu s kolegy od techniky přizpůsobit hru pro na míru danému prostoru, což pokaždé není snadné.

Vy ale nemůžete smutnit nad tím, že vás divák nikdy neuvidí. Nebo ano?
To je pravda, i když publikum zřejmě netuší, že ten pán ve fraku nebo tanečník je zároveň inspicient. V mnoha představeních mám menší role. Musím ale zároveň zvládnout sedět a plnit povinnosti v inspici, což je místo na samém okraji jeviště u jednoho ze vstupů na scénu. Odtamtud pomocí mikrofonu a scénáře s technickými poznámkami sleduji hru a vydávám pokyny. Pokud také hraji, sedím tam většinou v kostýmu, ve kterém se objevím na jevišti, čas na převlékání během hry už mi proto nezbývá. Nejradši jsem, když mě obsadí do muzikálu nebo zpěvohry.

Nejste tedy plachý typ, ale také někdo, kdo se nebojí postavit do světla ramp, je to tak?
V Těšínském divadle jsem po předchozí ochotnické zkušenosti v Karviné začínal jako tanečník a sborista v dubna 2016 jako zaměstnanec, ale první představení, ve kterém jsem se ještě jako externista a člen amatérského hereckého souboru v Karviné objevil, byla známá Báthoryčka v roce 2013. Tehdy za hlavní roli v tomto muzikálu dostala Thálii Lucie Bergerová. Tanec mám moc rád, s ostatními tančím například v Gazdině robě, užil jsem si také muzikál Kubo, Františka z Assisi nebo Výchovu slečny Rity. Ale moje povinnosti jsou taky administrativní, přes nejrůznější výkazy, zápisy a hlášení až po styk s vedením divadla, například ohledně organizace zkoušek. V Těšínském divadle je jen jedno jeviště, ale kromě České scény jsou tu také kolegové z polského souboru a loutkoherci. Všichni neustále pracujeme, zkoušíme a jezdíme na zájezdy. Navzájem se ale nesmíme rušit.

Jak se tedy člověk stane inspicientem, když na to není škola?
Mám strojní průmyslovku a pár let na stejně zaměřené vysoké, kde jsem ale zjistil, že tohle opravdu nejsem já. Ale vrátím se k mým počátkům v divadle. Buď vás to pohltí, nebo to není nic pro vás. Mě se stalo to první. Divadlo mě baví, voní mi, žiju jím. Jinak to nejde, tahle práce skutečně linkuje váš životní styl. Inspicient většinou přichází první a odchází poslední. Musí být i na všech zkouškách, na všech představeních, nikdy není nemocný, i když nemocný je. Moji práci téměř nemůže přebrat kolega, žádného tu na své pozici totiž nemám. Ráno zkouška, pauza na oběd a jede se na představení, ze kterého se vracíme v deset večer, ale i později. Ve všední dny, o víkendu. Druhou stranou mince jsou ale volné letní prázdniny.

Co dalšího kromě nasazení musí inspicient mít?
Asi schopnost s každým vyjít. Mění se režiséři představení. Každý člověk je jiný, je třeba přizpůsobit se jeho požadavkům, domluvit se. Součástí mnoha představení jsou i početní externisté – často děti, hudebníci, tanečníci. Ti, kteří nejsou herci profesí, se musí naučit a dodržovat v zákulisí disciplínu. Mým úkolem také je vysvětlit jim pravidla a vynutit je v praxi.

Jaké jsou plusy a minusy, které jste ještě nezmínil?
Práce občas velmi mnoho a když se sejde víc náročnějších představení, nemusí to končit dobře. Pro mě bylo zatím nejsložitější představení Sugar (Někdo to rád horké). Byla to velmi složitá scéna, mnoho kulis, nábytku a změn, přestaveb v průběhu představení. Když pak zároveň zkoušíte náročné taneční představení, dá se i zkolabovat. Povedlo se mi to v generálkovém (posledním před premiérou) týdnu. Nebyl to příjemný zážitek, ale premiéru jsem dal. Premiérou ale končí jen období zkoušek, s představením se hned začíná jezdit večer a k tomu v pracovní dny dopoledne začínáme zkoušet nový kus. Líbí se mi ale, že každý den je jiný. Přináší zajímavá setkání, užívám si zájezdy. Nejradši mám ta představení, u nichž je cítit nedefinovatelná atmosféra už na zkouškách. Když cítíte, že to herce baví, že jsou v souladu s látkou i režisérem, že to má náboj. Pak můžete sledovat vznik představení u kterého předem víte, že bude dobré a bude se s ním dobře jezdit.

Momentálně ale hrát nemůžete…
Před diváky nemůžeme, ale stále pracujeme. Díky covidu jsem zjistil, že existuje něco jako volný čas. Volné víkendy jsem s výjimkou prázdnin od nástupu do divadla nezažil. Všichni se samozřejmě těšíme, až divákům budeme moci představit, co jsme zatím připravili. Čeká na ně Dickensova Vánoční koleda, slavný muzikál Šumař na střeše a momentálně zkoušíme komedii Láska, sex a finančák.

Iva Lupková