Přežil jsem covidPřežil jsem covidZdroj: logoZačalo to suchým dráždivým kašlem, pak přišly vysoké horečky. Jeho stav se nelepšil a tak manželka, která covid prodělala už dříve, zavolala záchranku.

„Pamatuju si jen, jak mě vedli do sanitky. Chtěl jsem stoupnout na stupátko a ono to nešlo. Co se se mnou dělo o té chvíle, už nevím,“ vypráví mi třiapadesátiletý muž, ve foyeru jednoho z lázeňských domů v rehabilitačním centru v Čeladné, kde se zotavuje po prodělané nemoci.

Sanitka ho v neděli 24. ledna odvezla do nemocnice ve Frýdku-Místku. „Vybavuju si, jak mi doktoři říkali, že mě musí uvést do umělého spánku, jestli s tím souhlasím. Tak jsem kývl, že ano a pak už nevím nic,“ říká pan Jiří.

Dalších jedenáct dní strávil v umělém spánku v ostravské fakultní nemocnici, a lékaři denně rodině museli říkat: „Jeho stav je kritický“.

Halucinace a strašidelné sny

„Fakt jsem asi odcházel,“ říká Jiří s plnou vážností, když vzpomíná na chvíle, kdy jej lékaři v nemocnici probudili a jeho hlava mu zpětně přehrávala sny, které se mu zdály ve stavu mezi životem smrtí.

„Příšerné sny. Nikomu bych to nepřál zažít. Vybavuju si, jak se mi zdálo, že mi nějaká sestra v nemocnici píchá injekci a já tuším, že mě tím chce zabít. V tom snu jsem jí říkal, že jsou hyeny, proč mě nezachrání. Taky jsem ve snu viděl u mé postele postávat funebráky. No hrůza. Když jsem to po probuzení říkal doktorům, tvrdili, že jsem mohl mít halucinace vlivem léků, které mi dávali. Myslím si, že to bylo v okamžicích, když byl fakt na hraně života a smrti,“ říká Jiří Kremer a dodává, že jeho spolubydlící v lázních prý zažil podobné stavy.

„Jsem rád, že žiju!“

Poté, co se probral z umělého spánku, se karta přece jen obrátila a Jiřího stav se den ode dne zlepšoval. „Ptali se mě, jestli vím, jak se jmenuju, kde jsem a tak. Všechno jsem si pamatoval, kdo jsem, kde bydlím, že mám ženu, děti, vnuky, kamarády, vybavil jsem si jejich tváře, takže to bylo všechno v pohodě,“ vzpomíná.

Na ženu, syny, dceru i rodiče myslel na nemocničním lůžku často. A hlavně na své tři vnuky. „To víte, že mi ukápla slza, když za mnou přijeli do nemocnice. Ale to už byly slzy štěstí,“ říká s úsměvem

Po dalším týdnu stráveném v Ostravě, ho převezli do nemocnice v Havířově a po dalších asi dvou týdnech do Frýdku-Místku. Nejprve ležel na oddělené ARO a pak na jednotce intenzivní péče. „Když mi vyndali tracheostomii z průdušnice, bylo už celkem fajn,“ líčí jen pár dní staré události.

„Co jste si říkal, když jste ležel po probuzení v nemocnici a docházelo vám, jak blízko jste byl smrti?“ ptám se. „Že jsem rád, že žiju!“ zní okamžitá odpověď.

Asi netřeba zmiňovat, že jeho manželka a děti mají za sebou kruté dny a bezesné noci. „Ano, už jsem se obávala, že budu sama,“ přiznává Monika Kremerová na chvíle, když manžel v nemocnici bojoval o život.

Invalidní vozík a špatné dýchání

Za šest týdnů na nemocničním lůžku se na jeho stavu podepsalo. Ochably mu svaly na rukou i nohou. Zhubl 24 kilo. Stále špatně chodí, a proto se pohybuje na invalidním vozíku.

„Na nohy se postavím a kousek ujdu, ale vozík je bezpečnější. Ale hlavně plíce dostaly zabrat, při námaze a rehabilitacích se mi pořád hodně špatně dýchá. A taky jsem dostal cukrovku. Prý ze stresu, říkali doktoři. Ale už se to lepší a mělo by to úplně vymizet, říkají,“ dodává s nadějí v hlase a vzpomíná na to, jak ještě před pár dny nemohl ani telefonovat, protože ochablé prsty na rukou nechtěly poslouchat.

Z jeho vyprávění lze ale vytušit, že je životní optimista a ani to, co v posledních týdnech prožil, mu neubralo na náladě a snad i psychické pohodě. „Nejsem nijak zpomalený, žádné deprese nemám ani lítostivé stavy, nic takového. Sice mi na to dávají nějaké léky, ale jen slabé,“ přiznává Kremer.

Zákeřný virus Jiřího nejen málem zabil, ale také mu dočasně změnil životní plány. V únoru měl nastoupit do nové práce, to samozřejmě teď padá. Čeká ho dlouhá rehabilitace, bude potřebovat hodně trpělivosti a síly, aby se zase postavil na nohy a dostal do kondice.

To ale nebude hned. „Pan primář ve Frýdku mi říkal, že dostat se do takové kondice, v jaké jsem byl před nemocí, může trvat i půldruhého roku,“ říká vášnivý rybář Jiří Kremer.

„Jo, ryby. To zatím asi ne. Ono i to nahazování je docela namáhavé, to bych ještě nezvládl. Leda, že zajdu k vodě se syny. Oni budou chytat a já budu radit,“ usmívá se.