Studovala tehdy na střední škole a prvotní informace o tom, že se v Praze něco mimořádného děje, měla jako většina jejích vrstevníků z televize. „V pondělí ráno jsme se spolužáky hned probírali aktuální dění. Informace, že studenti v Praze za nás všechny bojují nám vzal dech,“ vzpomíná tehdejší studentka havířovského gymnázia Komenského.

„Chtěli jsme pražské studenty taky nějak podpořit a tak jsme vyrazili do ulic. A to i přesto, že nám ředitel vyhrožoval vyhazovem ze školy. Učitelka měla o nás strach, nevěděla, co se bude venku dít, zda nedostaneme taky výprask obuškem. Vlastně jsme měli strach všichni a netušili jsme, co nás čeká,“ vzpomíná. Početné skupiny studentů se sešly u tehdejšího národního výboru, kde řečníci mluvili o svobodě, demokracii a pádu komunismu, cinkali klíči. „O pár dní později jsme dokonce pálili průkazky SSM,“ vybavuje si Goldová.

Krátce poté jsme, jako symbol svobody, všichni začali nosit trikolóru. S tou dobou mám taky neodmyslitelně spjaté dvě skladby: Ať mír zůstává s touto krajinou od Marty Kubišové a Jednou půjdem dál od Jaroslava Hutky, to byli hymny té doby. „Dnes mě docela mrzí, že většina lidí jen naříká nad drahotou a neuvědomuje si, že v minulosti jsme byli nuceni chovat se jako ovce, žít v totalitním režimu. Vždyť tato událost z nás udělala svobodné lidi a právě na to by lidé dnes lzapomínat neměli,“ dodává Goldová.