„Žádné výstřihy ani krátké sukně,“ popisovaly zpěvačky s tím, že pravidla oblečení na vystoupení pro odsouzené by uspokojily i puritány na americkém Jihu, kde se gospely zrodily. K dalším bezpečnostním opatřením patřil i zákaz mobilů či kamer.

„Tam budou jenom ti hodní vězni, že?“ ptala se dospívající členka sboru… která nakonec o koncert přišla, jelikož si založila občanský průkaz (bez něhož neexistuje do věznice návštěvu vpustit). Zpívat trestancům nakonec jelo z Ostravy patnáct členů Family Gospelu.

„Jen vstup za katr nám zabral půl hodiny. Někteří jsme se dokonce museli zout, boty pískaly v detektoru kovů,“ pokračovali sboristé. Ti za dopoledne odzpívali dva koncerty pro asi dvacetičlenné skupiny vězňů – kapacita sálu byla omezena - mezi nimiž nechyběli vrazi.

„Někteří vězni nedorazili, protože v televizi dávali olympiádu,“ líčili gospeloví zpěváci, kteří uvedli dvakrát devět skladeb. Největšímu úspěchu se těšila How I got over (Jak jsem to zvládl) o překonání životních trablů. A končilo se písní Pray for Me (Modli se za mne).

„Gospel je hudbou o lásce, naději a vykoupení, takže se do tohoto prostředí docela hodil,“ podotkla Veronika Razsková, jejíž táta Jan Fürst dělá v karvinské „base“ kaplana. Na publiku šlo vidět, že se baví. Potřást sboristům rukou bachaři nikomu z vězňů nedovolili…

„Zvláštní pocit stát a zpívat na dosah od lidí zavřených za nejhorší zločiny. Byli jsme rádi, když nás vypustili ven,“ shodli se zpěváci. Ti se stali i svědky vězeňské solidarity – právě propouštěný trestanec se hlasitě loučil s kamarády zůstávajícími za zamřížovanými okny.

„Lidé potřebují naplňovat různé potřeby. A tudíž ve věznici chystám nejen bohoslužby, ale i koncerty. Gospelový jsme tu měli poprvé a chci věřit, že nikoliv naposledy,“ uvedl kaplan Fürst. Pro gospelový sbor to znamenalo vystoupení na zatím nejneobvyklejším místě.