„Byla to má pietní, tichá vzpomínka,“ nechala se slyšet šestašedesátiletá obyvatelka Bohumína, jež své výtvory zanechala ve zdejších Sadech Petra Bezruče.

Přidala výzvu: „Najdi si v parku malovaný kamínek, hoří na něm nejsmutnější plamínek.“ Uctila tak památku třinácti zmařených životů (včetně nenarozeného miminka i pejska) z Nerudovy ulice 1158.

Vše na téma tragický
požár v Bohumíně

Kafe s Helou

Aktivní seniorka se do malování kamínků dala za nouzového stavu, kdy nemohla do klubovny důchodců, na výlety či jiné akce.

„Kafe s Helou. To bylo napsáno na těch prvních, co jsem házela kamarádkám do schránek. Takhle jsme měli to kafe alespoň virtuální,“ líčila Helena patřící k asi devětatřiceti tisícům lidí z tuzemska, kteří se přidali ke „kamínkářům“ na sociální síti.

Před černými oblázky se svíčkou malovala každopádně veselejší i barevnější. S motivy lodiček na moři, květinkami, dýněmi, srdíčky i perníčky (a vzkazem „Pro kluky a holčičky, malované perníčky, po náměstí koukej, kamínky nekousej!“). Od jara spotřebovala podle svých slov sedm kilogramů malého hladkého přírodního kameniva známého rovněž jako kačírek.

Kilo po 90 halířích

„Zašla jsem pro ně do uhelných skladů, kilo po devadesáti halířích. A byla jsem za exota, vždyť všichni jezdili pro kameny s přívěsy za auty,“ uvedla k pořizování materiálu.

Na příslušném facebookovém profilu pak našla obsáhlé návody, jak správně oblázky pomalovat a též je ošetřovat ochrannými laky. Nechybělo upozornění, že zadní je pro poštovní směrovací číslo.

„Někteří se s kamínky fotí, druzí si je odnášejí domů, jiní předávají na další místa. Kamínky tak mohou putovat světem,“ vysvětlovala seniorka z Bohumína.

Jeden smutný černý oblázek se svíčkou si odnesla i Martina Sehnalová: „Mně tam umřela kamarádka. Našla jsem kamínek v parku a dám si ho k její fotce. Nevidím na tom nic hrozného,“ poznamenávala.