Hned poté, co se ráno objevily zprávy o útoku Ruska na Ukrajinu, volala sestřenici do Ternopilu, což je město ležící 120 kilometrů na východ od Lvova.
„Naštěstí jsou zatím v pořádku, ale říkala mi, že situace je tam hrozná. Celou noc na čtvrtek tam prý létala nízko nad městem letadla, byl hrozný hluk, takže se nedalo spát. Ráno lidé vzali útokem obchody, skupovali úplně všechno, stejně jako byly fronty u benzinek, lékáren a bankomatů,“ líčí žena zprostředkovaně informace z válkou zasažené západní Ukrajiny.
„Anička (sestřenice – pozn. aut.) mi říkala, že ve svém domě vyklízejí sklep, aby se v případě náletů a střelby měli kam ukrýt,“ dodává paní Věra.
Druhá část její rodiny – sestra s manželem a synem - žije ve Lvově, kde prý byl v první den útoku také poměrně klid, ale…. „Všichni jsou zdravotníci, takže jsou neustále ve službě a nemohou samozřejmě odjet ze země.
K rozhovoru jsme se sešli ve čtvrtek večer, po probdělé noci a dni byla opět v práci. A únava, fyzická, ale hlavně ta psychická, na ní byla znát.
„Je to strašné, co se děje. Všude tady je klid, mír, kvete život a kousek odtud umírají lidé,“ zamyslí se. „Ještě když jsem před pár dny mluvila z bratrancem a dalšími příbuznými z Ternopilu, nikdo z nich nevěřil, že Putin opravdu začne válku. Já také věřila, že se vzpamatuje. Spletla jsem se,“ dodá smutně.
Rodina hrdých Ukrajinců
Vysokoškolačka narozená v Ternopilu byla naposledy na Ukrajině před asi třemi lety na pohřbu svého bratra. Kdy uvidí své další příbuzné, samozřejmě netuší. Ale hodně se o ně bojí.
„Je to trochu cynické, ale jsem v této situaci ráda, že se dneška nedožili moji rodiče. Ti by to strašně těžce nesli. Otec miloval Ukrajinu, byl na svůj národ hrdý. Ani maminka neměla ráda Rusy. Jak by také mohla, když jí po druhé světové válce za Stalinovy vlády odvlekli velkou část rodiny na Sibiř do gulagů. A děda, ten se narodil za Rakouska-Uherska, pak přišli Poláci, po nich Němci a nakonec Rus. Samostatnosti Ukrajiny se dědeček bohužel nedožil,“ dodává Věra Panková.
