Hornická kapela, krojovaní horníci, potomci obětí, příbuzní zástupci samosprávy a milovníci hornické historie. Ti všichni si v neděli připomněli sté výročí výbuchu v Dole Gabriela, jehož věže je ze hřbitova v Karviné-Dolech přes koruny stromů možné zahlédnout. Za hudebního doprovodu hornické kapely ze Stonavy se průvod vydal od kostela sv. Petra z Alkantary na hřbitov k pomníku obětem této důlní tragédie při níž vyhaslo 15 lidských životů.

Vzpomínkovou akci pořádal Kroužku krojovaných horníků Dolu Gabriela, kteří se podle svého předsedy Radima Kravčíka hlásí k odkazu hornických předků.

„Myslím, že ještě je důležité si připomínat takové události, kde navíc už neexistují přímí pamětníci. Chceme, aby si lidé uvědomili, že zdejší krajina a celé město je dílem hornické činnosti. Vlastně to vše, jak dneska my žijeme, je díky těmto lidem, horníkům, díky jejichž práci lidé vždy měli teplo a energii. Bez nich bychom neměli takový blahobyt, tu skvělou společnost, kterou tady dnes máme,“ řekl Radim Kravčík.

Před společným hrobem obětí důlního neštěstí na Dole Gabriela zazněly proslovy vybraných hostů, mezi nimž nechyběla např. zástupkyně polského konzulátu, poslanci Parlamentu i Senátu nebo společnosti Diamo, a poté tři hymny – hornická, polská a česká.

„Dědečkovi bylo 32 let“

Zavzpomínat na své předky, které samozřejmě osobně neznali, přišli i někteří potomci obětí. Například Danuše Gwózdźová. O tom, že v roce 1924 zahynul při výbuchu v Dole Gabriela její dědeček Josef Piprek věděla od maminky, která ovšem v té době měla dva roky. „Babička o tom nikdy moc mluvit nechtěla. To, co prožila, muselo být opravdu hrozné. Děda měl dvaatřicet roků, zrovna začali stavět a pak se stalo toto. Když se to stalo. Já jsem pak často chodila sem na hřbitov s maminkou. Kdysi tady byly vysazené květiny, macešky, tak jsme chodily vše vyplet a hrob upravit,“ vzpomíná paní Danuše, která pochází ze Stonavy, ale dnes žije v Havířově.

Přiznala, se na tento hřbitov moc nechodí, třeba proto, že je tam špatné autobusové spojení. Je ale ráda, že se konají takové vzpomínkové akce, že se na oběti hornického povolání nezapomíná. „Už jsem si říkala, že bych i přispěla, aby se obnovily tady ty nápisy znovu těch lidí,“ dodala.

I přes tuto tragédii, hornické řemeslo v rodině zůstalo. Otec paní Danuše pracoval na Dole na Gabriela také. I další muži z rodiny.

Pietní akt pokračoval bohoslužbou za zemřelé horníky v nedalekém šikmém kostele.

O neštěstí na Dole Gabriela r. 1924

Důl byl činný od roku 1854, kdy byl majetkem hraběte ze Žerotína. 11. dubna 1924 vypukl ve sloji 29 východního pole požár, který byl zlikvidován uzavřením zasažené oblasti. Následujícího dne ovšem došlo k výbuchu, který usmrtil 15 horníků, kteří pracovali na zesílení hrází proti požáru a dalších šest horníků poranil. V dole bylo 537 lidí, ostatní se všichni zachránili. Závodní sbor záchranářů ihned nastoupil k záchraně postižených. Vyproštěni však byli pouze dva mrtví. Ostatní byli zasypáni, jejich těla byla pohřbena závalem. Dne 13. dubna došlo k dalšímu výbuchu, který dosáhl až na povrch a musely být uzavřeny všechny jámy. K opravám došlo až 17. července 1924, a při likvidačních pracích zemřeli další dva muži.