Zdánlivě je to šílený nápad, ovšem Pavel je přesvědčený, že ne nesplnitelný. Inspiroval jej prý příběh nevidomého Pákistánce, o němž si před časem přečetl článek. Muž jménem Asif Patel se totiž skutečně vyučil automechanikem a také se touto činností živí.

„Trochu jsem samozřejmě pochyboval, zda si ten příběh někdo nevymyslel. Ale ověřoval jsem si to z několika zahraničních zdrojů a psal si s lidmi z redakcí renomovaných časopisů a ti mi to potvrdili. Pro mě je to velká motivace. K práci mechanika mám sice ještě hodně daleko, ale když to dokázal on, nevidím jediný důvod, proč bych to v zemi plné všelijakých moderních technologií nedokázal i já,“ uvažuje třicetiletý muzikant, blogger a milovník starých aut Pavel Vlček.

Když nebude škola, pomohou mu příbuzní

Na rozdíl od zmíněného Pákistánce, který se učil doma „na koleně“, chce Pavel obor regulérně studovat a zaměřit se výhradně na mechanické práce. Předběžně je prý domluven na Střední škole v Jablunkově a čeká na vyjádření ředitelství. „Po prázdninách se mám ozvat, tak uvidíme. Kdyby mě přijali, bylo by pro mě nejlepší, kdyby mi škola umožnila individuální studijní plán,“ přemýšlí Vlček.

Je ale připraven i na variantu že ke studiu přijat nebude. „Pokud by to nevyšlo, jsem rozhodnutý vyučit se jako za starých časů – v rodině. Otec je opravář zemědělských strojů, bratranci jsou vyučení mechanici a mají maturitu.

Sice na to nebudu mít papír, ale můžu se nechat přezkoušet u nějaké komise,“ předestírá odhodlaně mladý muž.

A zdůrazňuje, že v oboru, který by rád studoval, není přes svůj hendikep žádným nováčkem. „Mám celkem čtyři auta. Jedno už jsem měl rozebrané a všechny díly mám tedy osahané - čistil jsem i svíčky, doléval olej, měnil palivovou pumpu. Na favoritu budu muset ještě přetěsnit motor, protože jsem zjistil, že teče olej,“ vypráví Pavel.

Popisuje, jak takovéto drobné opravy provádí před domem, kde bydlí. „Vezmu si židličku, kufřík s nářadím, lidi chodí kolem, sledují mě a říkají: „Vy jste ale šikovný,“ dodává se smíchem automechanik-samouk.

Expozice aut a dílů pro nevidomé

Zda mu jeho plány vyjdou, bude vědět za pár týdnů. Při čekání na vyjádření školy, kde by rád studoval, ale Pavel nezahálí. S jeho vášní pro stará auta souvisí i jeho další projekt, kterým je expozice nazvaná Dotkni se dopravy. Prioritně má být pro nevidomé, ale nejen pro ně.

„Rád bych své čtyři vozy vystavil v uzavřených prostorách, kde by podél stěn byly stoly s náhradními díly, kterou jsou běžně pod kapotou a každý by si na ně mohl sáhnout, prohlédnout si je. Hlavně nevidomý se pod kapotu moc nedostane, takže pro tyto lidi by byla expozice jistě zajímavá,“ mysl si Pavel Vlček a dodává, že pro realizaci svých plánů teď hledá vhodné prostory. Ptal se už prý na městském úřadě a komunikuje i se Správou železnic. Zatím bez úspěchu.

Loni si pořídil hned několik aut. Společně se ženou, která je také nevidomá, proto občas vyráží na výlety. „Kdo kdo řídí?“ ptám se. „Vždycky někoho ukecám,“ zní Pavlova odpověď. „Někdy jsou to příbuzní, jindy sousedka. A co za to? Dostávám každou chvíli nějakej alkohol a jelikož nemohu pít, tak to vždycky dám těm, kdo nás vozí. Dokonce jsem takto nedávno za flašku vyměnil babetu,“ dodává se smíchem nevidomý mladý muž, odhodlaný přes svůj hendikep žít život naplno.