Sedmého července 1961 bylo prý hezky a slunečno. V postiženém úseku dolu, který se měl stát dějstvím čtvrté největší důlní katastrofy u nás, pracovalo ten den celkem 338 lidí. Dramatické dění se začalo odvíjet kolem jedné odpoledne. Nikdy nezjištěný horník, který v tu dobu procházel kolem vypnutého pásového dopravníku uhlí ve třetím důlním patře, zachytil zřejmě ramenem nebo rukávem o spouštěcí zařízení a nevědomky uvedl dopravník do provozu.

Dopravník byl jedním z osmi, které byly připraveny ke spuštění, jakmile se začne těžit v 11. sloji, kterou se vedení dolu právě chystalo otevřít. V danou dobu se však v této sloji ještě netěžilo, a tak si spuštěného běžícího pásu nikdo nevšiml.

Napřed uložit nářadí…

Naprázdno běžící pás se po nějaké chvíli zablokoval o takzvanou manžetu, jež se vytvořila na pohonném zařízení. Pryž se třením pohonných válců začala pálit.

Kolem půl čtvrté odpoledne, kdy už se oheň přenesl i na okolní dřevěnou výztuž a dopravník hořel naplno, si zápachu škvařící se pryže všimli havíři, kteří v tu dobu rubali ve druhém patře. Revírník, jenž byl náhodou s nimi, sice začal hledat zdroj zápachu, ale nedošel dost daleko - nenapadlo ho totiž, že by zápach mohl vycházet z uzavřeného třetího patra, a když u hlavního výdušného proudu z 11. sloje nenašel nic podezřelého, vydal se zpátky a pak zamířil do jiné oblasti.

Přitom si neuvědomil, že mezi nově vybudovanou jedenáctou slojí a ostatními pracovišti už bylo zřízeno větrné spojení, ale ještě zde nebyly instalovány bezpečnostní "větrní" dveře, které by bránily šíření kouře - a že tedy případné zplodiny požáru mohou doputovat až k fárajícím horníkům.

Někdy mezi čtvrt na pět a půl pátou informoval jeden z horníků ve druhém patře o zápachu z pálící se gumy dispečera, ten ale nevěnoval zprávě odpovídající pozornost a neodvolal lidi z ohrožených úseků. Toto opominutí se později ukázalo jako zásadní.

"Nemuselo dojít ke ztrátám na životech, kdyby byli všichni lidé z ohrožených úseků včas odvoláni, tedy nejpozději po prvním zjištění kouřů, a kdyby se lidé pracující v osmé sloji ihned odebrali do čerstvých větrů (bylo zjištěno, že napřed pečlivě ukládali nářadí)," zjistili později vyšetřovatelé. Podle záchranáře Petra Fastera se v tu chvíli dalo zachránit ještě 98 ze 108 mužů, kteří později zahynuli.

Mezi dílčí příčiny patřilo i zmíněné nepostavení regulačních větrních dveří a nedostatečný přehled dispečera o tom, jak jsou jednotlivé sloje v dole vzájemně větrány. O tom, že by z jedenácté do osmé sloje mohl proniknout jedovatý kouř, se totiž v havarijním plánu dolu vůbec neuvažovalo. A dispečer vůbec netušil, že jsou obě sloje propojené a z jedné do druhé se může šířit kouř… 

V osmé sloji bylo v tu dobu celkem 103 havířů. Další pracovali na dopravě žlabů do připravované 11. sloje a na úpravě přechodů mezi patry. Naprostá většina těchto mužů zahynula. Kromě nich bylo v dole ještě 207 dalších horníků, kteří kutali ve třetí, páté a šesté sloji, ti se však všichni zachránili. 

Poslední dva vyjeli na páse

Teprve v 17:04, když dispečerovi ohlásil výskyt kouře na druhém patře i revírník, povolal dispečer výjezdové jednotky hasičské báňské záchranné služby. Ve tři čtvrtě na šest se na Duklu dostavil ředitel podniku, hlavní inženýr byl ale na dovolené. 

Kolem 17:24 dorazily první záchranářské jednotky. První dvě čety byly vyslány ihned na druhé patro k záchraně ohrožených deseti horníků v 10. sloji. Jejich zfárání ale zbrzdili takzvaní narážeči, kteří chtěli nejdřív vytěžit plné vozy vyfárané z dolu. Na požadavek záchranářů reagovali až po důrazném příkazu z dispečinku, o závažnosti nehody nevěděli. Nikdo netušil ani o tom, že jsou ohroženi horníci i v 8. sloji.

Natáčení filmu Dukla 61

Všechna tato zdržení způsobila, že záchranářům se nepodařilo k postiženým proniknout dále než 40 metrů za izolační objekty. Pro vysokou teplotu a valící se dým se pak museli vrátit. Odebrali ale vzorek zplodin, v němž byl později zjištěn zvýšený podíl oxidu uhelnatého (11,5 procenta) a naopak naprostý nedostatek kyslíku - jeho obsah činil pouhých 0,8 procenta.

Přibližně v době, kdy se první záchranářský oddíl vydal na pomoc ohroženým, dostal dispečer z dolu hlášení, že kouře už pronikly do osmé sloje. Konečně padl příkaz, aby odtamtud byli vyvedeni lidé. Jenže už bylo pozdě.

Havíře v osmé sloji zaskočil valící se hustý dým. Zachránilo se pouze pět lidí, z nichž poslední dva přijeli přiotrávení po páse. Ostatní zůstali uvězněni na různých místech v patře. Na pomoc proti kouři si mnozí z nich nasadili na obličeje masky s filtry proti oxidu uhelnatému, ty ale při nedostatku kyslíku nepomohly. Kromě zmíněné pětice všichni zahynuli.

Současně s prvními záchranářskými četami sjely do dolu i dvě hasičské čety, které měly zlikvidovat rychle se šířící oheň. Jenže vodovodní potrubí vedlo právě přes ohněm zachvácený úsek a plameny přeměnily vodu uvnitř potrubí na rozžhavenou páru. Hasiči si tak museli vypomoci náhradními hadicemi, což vyvolalo další zdržení, a hadice navíc na zvládnutí rozsáhlého požáru stejně nestačily.

Uzavřete to

Před šestou večer dostal dispečer z osmé sloje poslední hlášení, že je tam ještě osm lidí naživu, ale už se neudrží na nohou. Když se k nim záchranáři konečně dostali, našli jen na různých místech ležící bezvládná těla.

Kolem sedmé večer padlo konečně rozhodnutí vpustit do šachty merkaptan a celé osazenstvo Dukly bylo odvoláno. Zachránilo se 294 havířů. Protože v dole zuřil požár nebývalých rozměrů, jehož přímá likvidace nebyla možná, a na povrchu panovaly obavy z možného výbuchu uhelného prachu nebo metanu, doporučila havarijní komise požářiště neprodleně uzavřít výbuchovzdornými hrázemi. Zdůvodnila to hlášením průzkumných čet, že není reálná naděje na záchranu postižených.

"Záchranáři při průzkumu již nalezli jen mrtvá těla horníků, kteří zahynuli při úniku z ohrožené oblasti i v nasazených sebezáchranných přístrojích následkem nedostatku kyslíku. Po zjištění průzkumných čet, že není reálná naděje na záchranu postižených (což dokazovaly i vzorky ovzduší), a protože obsah metanu v blízkosti požářiště byl stále v mezích výbušnosti a přímá likvidace byla neúspěšná, bylo v 23:10 hodin rozhodnuto uzavřít ohroženou oblast sedmi výbuchuvzdornými hrázemi," uvádí k tomu odborný web Podzemní svět.

Se stavbou jednotlivých hrází se začalo ihned na všech sedmi pracovištích. Pracovalo na nich asi 700 záchranářů a při stavbě spotřebovali přes 30 tisíc pytlů s pískem. Jestli v tu chvíli byl někdo ze 108 uvězněných horníků ještě naživu a při vědomí, je velmi těžké říci. Spíš asi ne… K úplnému utěsnění dolu došlo v neděli 9. července o půl jedné odpoledne.

Tresty nebyly vysoké

Před Okresním soudem v Karviné se nakonec zodpovídalo z katastrofy celkem devět lidí – ředitel dolu, výrobní náměstek, vedoucí výroby, bezpečnostní technik, dispečer, revírník, vedoucí perspektivního plánování, předák i zámečník. Rozsudek padl až o rok později, 28. srpna 1962. Dispečer dostal čtyři roky vězení, přičemž mu přitížilo to, že se pokusil zfalšovat dokumentaci o nehodě, náměstek tři a půl roku. Oba však byli na základě společenské zruky vedení dolu propuštěni ještě před vypršením celého trestu.

Ředitel Ladislav Klimša dostal pouze podmíněný trest a nebyl ani zbaven funkce, kterou dál vykonával až do roku 1968.