Kliknutím zvětšíteNoci jsme na radnici trávili při svíčkách, vzpomíná na týden záplav bohumínský starosta Petr Vícha. „Byly to náročné dny a týdny, ale zvládli jsme to. Snad už se nic podobného nebude opakovat,“ říká muž, který je v čele města i po 25 letech.
Co se Vám vybaví, když se v paměti vrátíte do července 1997, kdy Bohumín zatopila zřejmě největší povodeň v dějinách města?
Těch vzpomínek je pořád hodně. I po těch letech jsou pořád živé. Evakuace nemocnice, vidíte převážet nemocné do sanitek a pak do hasičských aut, protože voda pořád stoupala a sanitky již nemohly přijet. Obrovské utrpení lidí, kteří přišli o majetek a osobní věci. Dnes bych to přirovnal k tornádu na Jižní Moravě, ale voda je silnější živel, ta zničí vše. Strhla chodníky a cesty, železniční svršek, mosty, měla sílu…
Jak dlouho, kolik dní přesně se v Bohumíně držela velká voda?
Hladina se zvedala již v sobotu 4. července, pak se zdálo, že v pondělí se situace stabilizuje a pak najednou začala prudce stoupat, zřejmě vypouštěním přehrad. No a ustoupila v pátek, to jsme zase mohli v centru města chodit suchou nohou.
V červenci 1997 jste byl třetím rokem starostou. Jak jste prožíval vy osobně ty chvíle, kdy jste vedl krizový štáb a organizoval pomoc potřebným?
Syn měl tehdy pět měsíců, týden jsem nebyl doma a neviděl jej ani manželku. V podstatě jsme neměli ani spojení, mobily ještě moc nebyly, my jsme měli na radnici dva a ty po přerušení dodávek elektřiny také nefungovaly. Ale my jsme museli organizovat pomoc pro lidi, nejprve záchranu životů hasiči, pak zásobování, vždyť nebyla elektřina, plyn, nefungovaly obchody, ve většině města byla metrová hladina vody. A s odchodem vody to neskončilo, musela se odvézt mrtvá zvířata, sociální pracovníci se vydali do ulic a ihned vypláceli jednorázové pomoci, organizovali jsme úklidy, přerozdělovali humanitární pomoc….to byly velmi náročné chvíle pro celý tým dobrovolníků. Všichni jsme týden přespávali na radnici a střídali se ve službách.
Zážitků a příběhů, které jste zažil během těch dnů, i poté, co voda opadla a bylo třeba řešit škody, se asi nelze dopočítat. Je ale nějaký příběh, který Vám nikdy nezmizí z hlavy?
Byla jich spousta. Když jsem se přebrodil na most do Skřečoně a zavezli mne do Karviné na okresní štáb a přednosta se obětavě se mnou vrátil do Bohumína a vyskočil před radnicí do metrové vody. Když jsme zkoušeli mobily nabíjet z baterií aut, než nám je také zaplavila voda. Když jsme v noci bez elektřiny při svíčkách poslouchali komunikaci z vysílaček městské policie a nemohli nic dělat. A pak třeba když jsem kolegu zastupitele a rybáře Arnošta Suchého potkal u zbořené lávky přes Odru a ptal se ho, co tam v té vysoké vodě dělá a on řekl, že je od narození suchý..
A pak když opadla voda a občan Záblatí, kde měli na kopci celou dobu sucho a fungovala televize, přišel s náměty na zlepšení v Bohumíně a mezi nimi bylo natření čekárny v Záblatí. V té době jsme měli stamilionové škody a nevěděli kam skočit…
Živelná pohroma je zároveň impulsem k nápravě a následného budování něčeho nového. Vybavíte si, co nového (paradoxně) městu a lidem přinesla povodeň v roce 1997? myslím novou infrastrukturu, modernizaci varovného systému, nové mosty či silnici.. Jestli tedy něco takového v důsledku povodní v Bohumíně posléze vyrostlo, vzniklo. Ačkoliv je to určitý paradox, tak povodeň vedla k modernizaci mnoha objektů. Obnovily se sítě, opravily zničené chodníky a cesty, postavily nové mosty na Odře, odvezlo obrovské množství odpadů. Co lidé roky odkládali, tak pak byli nuceni najednou na svých domech opravit. Ale dodnes je na některých fasádách vidět hladina tehdejší vysoké vody.
Je to možná trochu symbolické, že po 25 letech, které uběhly od povodní, se letos dostaví poslední část protipovodňových hrází okolo Bohumíně. Mohou lidé z Bohumína doufat, že by se už neměla opakovat katastrofa z roku 1997?
Velká část hrází se po povodni 1997 projektovala a pak také postavila, ale například hráz Vrbice až díky další povodni v roce 2010, která konečně přiměla vlastníky pozemků souhlasit. A taky projektová dokumentace na poslední část hrází v Pudlově se začala dělat až na základě další povodně v roce 2010. Ale příprava trvá dlouho a i dnes ještě chybí vyvlastnění posledních pozemků. Ale i tak byla provedena spousta dalších opatření. Vytěžení štěrku v korytu Odry, suchý poldr v Polsku. Snad tisícileté vody se již nedočkáme, ale hrozbou je voda stále a tak bychom měli řeky vždy vnímat. Jsou dobrým přítelem rekreace, ale mohou i ublížit.
PŘÍBĚH
Drama v zatopeném Bohumíně ve vzpomínkách šéfa strážníků
7. 7. 1997. Toto datum je v dějinách města zaznamenáno jako den počátku největší katastrofy v jeho dějinách. Tehdy dvaačtyřicetiletý ředitel Městské policie Bohumín Karel Vach prý dny, kdy se centrum Bohumína ocitlo pod vodou, nikdy nezapomene. V červenci 1997 jedním z těch, kdo organizovali záchranné práce. I když je to už 25 let, řadu věci si vybavuje docela přesně. Od soboty 4. července nepřetržitě pršelo, okrajové části Bohumína ležící poblíž Odry zalévala a v centru města se modlili, aby nebylo hůř. Bohužel bylo. V Pudlově se voda přelila přes trať a valila se do centra Bohumína.
„Nikdo to nečekal. Všichni jsem doufali, že se do města voda nedostane,“ říká Vach. Ráno po nástupu do služby se strážníci začali připravovat na možnost, že nepůjde elektřina. „Z BM Servisu jsme si půjčili tři autobaterie, abychom mohli nabíjet vysílačky. Mobilů bylo tehdy velmi málo. Rozhodl jsem se někdy dopoledne, že zajedu domů do Záblatí pro nějaké věci. A sotva jsem vyjel, byl jsem na kopci ve Skřečoni, volali mi kluci, že jestli se okamžitě nevrátím, ať zapomenu na svoje auto, které jsme měl zaparkované u radnice. V mžiku jsem byl zpět ve městě a ve městě bylo půl druhého metru vody. Z úřadu jsem odešel „suchou nohou“ a když jsem se vrátil po 20 minutách, bylo všechno pod vodou. Auto jsem zachránil a odvezl ho domů. Kdo to stihl, vyvezl auto z centra na kopec do Záblatí nebo Skřečoně. Na parkovišti před radnicí zůstalo asi 25 aut a byl vidět jen kousek střechy,“ vybavuje si Karel Vach.
Voda prý stoupala neuvěřitelně rychle a centrum města se během dvou hodin proměnilo v Benátky. Hlavním dopravním prostředkem se staly loďky a čluny. „Kolegové někde sehnali loďky, měli jsme je uvázané u kostela vedle radnice. Vzpomínám si, jak kluci sedli do loďky u kostela, sebral je proud a zastavili se až v parku,“ vybavuje si. Voda sice zatopila náměstí a okolní ulice, ale naštěstí se nedostala na koleje. „Je to tam trochu do koce, takže voda byla před nádražím, ale dál nešla,“ říká Karel Vach.
Nepostradatelní strážníci s vysílačkami
Strážníci měli tehdy důležitou úlohu v tom, že byli jediní, kdo měl spojení. „Hasičům tehdy po pár hodinách odešly vysílačky a mám fungovaly. Proto v každém hasičském autě, které jelo do okrajových částí zachraňovat lidi, seděl strážník s vysílačkou,“ vzpomíná Vach. V první hodinách a dnech si museli pomoci sami. Až ve středu dorazili vojáci z Hodonína. To už naplno běžela evakuace nemocnice ve Starém Bohumíně. „Hasičskými auty a vojenskými transportéry se pacienti vozili ke skřečoňskému mostu. Na druhé straně stály sanitky, lidi naložily a odvážely do nemocnici v Orlové, Karviné, Havířově,“ vybavuje si bývalý šéf bohumínských strážníků. Během jednoho transportu se dokonce narodilo dítě.
Záchranné práce probíhaly také v okrajových částech blízko Odry a Olše – v Kopytově. Šunychlu, Pudlově a Vrbici. „Pamatuju si, že lidé tehdy seděli na střechách svých domů a některé zachraňovala je helikoptéra,“ vzpomíná. Prakticky celý týden tehdy coby člen krizového štábu strávil na dispečinku. Domů se, jako mnoho jiných, dostal až po týdnu. Nikde ve městě nešla elektřina ani plyn. V noci byla ulicích totální tma.
Obrat nastal v pátek 11. července, kdy voda začala opadat. Ale zdaleka nebylo vyhráno. Začalo se uklízet. Lidé vyklízeli sklepy, před každým domem byly hromady zničených věci, bahno. Stále nešla elektřina. „Byly to náročné dny. Řada lidí bylo zoufalých. Situace byla napjatá a v těchto extrémních situacích se odhalily i lidské povahy,“ vybavuje si Vach.
Po 25 letech je vzpomínání na dramatické červencové dny už bez emocí. Čas vše uklidní a rány zhojí. Tehdejší šéf strážníků, dnes spokojený penzista Karel Vach, říká, že to nejen pro něj tehdy byla velká životní zkušenost. „A musím to říct, také štěstí, že jsem mohl dělat se starostou. On je hodně náročný na sebe i kolegy, ale je maximálně férový. Pracovat s ním pro mě byla velká škola,“ dodává Vach.
17
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
